POESIE

Jiří Pluhař


 
Sonet věnovaný podzimu

Jako kroupy zapomenuté letní bouří
přicházejí dny chladné, šedivé,
v lesích křídla samoty tiše krouží
a ty dozráváš snivý podzime.
 
Rudé slunce laská tvé staré listí,
když se ráno hustou mlhou prodírá,
a to si otisky jeho rtěnky čistí
krásně, marně - čas bránu zavírá.
 
Zavírá bílá vrata na petlici ledovou,
pryč je oheň, co v polích čarokrásně plál,
pryč je vánek, co si s babím létem hrál.
 
Teď si nalaď pěvče strunu hloubavou,
ať alespoň píseň hravě klokotá v nás,
než dobrý Bůh opět sešle jara čas.
 
 

O dalekém severu

Po svém vodopád píseň zpívá,
fjord připomíná krásné zrcadlo,
krajinou země s mraky splývá,
kouzlíc očím nádherné divadlo.
 
V horách do závějí lehá divoký severák,
déšť staví duhové mosty nad údolím,
pustá pláň němě hraničí s okolím,
člověk je pojednou volný jak pták.
 
Díl světa zimou protkaný
srdce mé tolika hřál,
zázrak do pustiny seslaný
klid poutníkům rozdával.
 
Je na samém severu koutek zamyšlený,
kde Pán dal půvab růžím ledovým,
je kdes ráj nevšímavým téměř uzavřený,
však kde, to já už vám nepovím.

 
 

O jediném dnu

Podobno monstranci slunce ránem svítí,
rozbřesk vylil do údolí pohár mlhy,
nad strání pulzuje slavíkova píseň bytí,
potok stříbrným polibkem celuje břehy.
 
Staletý dub zaslzel kapičkami rosy,
po louce běží koně bílí,
u božích muk dívenka Boha prosí,
ať prodlouží jitřní chvíli.
 
Čas prchá a Večernice zvoní klekání,
je tma, jak by nebylo nikdy svítání.
Však boží moudrostí vyjde slunce jasné,
 
z hlubin lesů vzejde jitro krásné,
poutník vykročí na další míli
a po louce poběží koně bílí.

 
 

Vánoční sonet pro Evu k svátku

Černá hora oblékla bílý háv - jak princezna,
co ebenové vlasy pod závojem schová,
dnes není přísná, je nade všechno líbezná,
jak krasavice s tvářemi do nachova.
 
To zázrak samu nedostupnost v křehkost mění,
v době Božího narození roztávají ledy v nás,
na půlnoční slavnost zve kovových zvonů hlas
a lidé jdou k Lásce samou láskou proměněni.
 
Znám tu dobu plnou sladkého odpuštění,
kdy přichází to, co bylo prázdné snění.
Večer svátků nejstarších lidských jmen,
 
jenž Hospodin dal, když svítal šestý den.
znám milou tvář - stvořenou snad ze sna,
dnes není přísná, je nade všechno líbezná.

 
 

Sonet napsaný v cele

Mně o slavíkovi zdál se sen,
nad věží kostela písní nebe proplétal.
Za mřížemi zrodil se den,
děs noci na perutích rána odlétal.
 
Pak slyšel jsem lahodný harfy sten,
o věčné pravdě mluvilo i kamení,
člověk náhle nebyl sprostě odveden,
ale v srdci zářilo svaté znamení.
 
Byly děravé sítě beznaděje,
modlitby růžence kvetly jak orchideje
na místech, kde zloba pramení.
 
Pak jsem se do pekla, kde není nevinných, probudil,
však vzdálené Lásky hlas mě nejistého povzbudil,
i bez práva je Pravda jediné znamení.

 
 

Píseň

Já dnes krásný zázrak viděl,
ze spánku probouzel se sad,
a slavík aniž by se styděl,
začal o svítání píseň hrát.
 
Hvězdy pojednou ztratily zář stříbrnou,
jen oko Jitřenky těšilo mysl mou,
sny bloudily něžně osvícenou oblohou
a rozezněly tím chvíli nádhernou.
 
Do dáli vedla cesta jak znamení,
jak stuha naděje, co se v prachu klikatí,
snad na jejím konci řeka pramení,
jenž se zlatem blýská na horském úpatí.
 
Krásná, třpytivá jak copy sluneční,
hrdá jak duby, co vznešeně k nebi ční,
je pokorná ta voda ve svém pokoji,
modrá Boží stužka, co o obdiv nestojí.
 
Bůh mi snílkovi seslal jitro vánkem ztišené,
v snění mi hladil dávné rány zjitřené,
jemným kouzlem a dlaní mou duši polaskal,
abych světem kráčet mohl dál a dál.

 
 

Vzpomínka a poděkování

Ty jsi tenkrát mezi obrazy stála,
v dlaních květinu jako slunce,
svému andělu jsi se podobala,
andělu s poutnickou holí v ruce.
 
Tvůj smích mě přes bolest přenášel,
Tvá laskavost léčila staré rány,
Tvými rty mi Bůh zprávu přinášel,
Tvému bratru byly dary dány.
 
Byl večer, kdy se kouzla dějí,
takových nebývá již mnoho.
Ale obyčejné věci se v zázrak mění
a obrazy léčí chudé nitro básníkovo.
 
Tehdy nám bylo vše skryto tajemnou rouškou,
tehdy jsme museli projít vzácnou zkouškou.
Ty jsi tenkrát mezi svými obrazy stála,
Ty jsi se tenkrát mou sestrou stala.

 
 

O světě

Vy dálky široké, kdo přečíst vás umí,
vy cesty daleké, kdo kroky vás změří.
Vy hvězdy vzdálené, kdo vám porozumí,
vy ženy tajemné, kdo vám své srdce svěří.
 
Je navždy záhadný tento svět,
proto byl Tajemným tak stvořen,
přesto je krásné na něj pohledět,
být do jeho jinotajů trochu vnořen.
 
Jsou krásné pěšiny, co nikam nevedou,
sou krásné lesy, co se neprostupné zdají,
malé květiny na oči útočí svojí nádherou
a z nebeských propastí se pouze dech tají.
 
Veškerá krása je střípek Boží Lásky,
je jiskřičkou planoucího srdce Pána.
Zázrakem je letmý úsměv plavovlásky,
zázrakem byla lidem plná milost dána.
 
 
 

Další verše Jiřího Pluhaře najdete na adrese: http://staff.vscht.cz/~pluharj/

 

Jakou poesii naleznete v archivu? básně Martina Šandy, Václava Vojtského, Pavly Švojgrové, Evy Štastné a Pavla Hurty.

předchozí stránka (Rozhovor)následující stránka (Zastavení)