DOPORUČUJI
 
Martin Šanda
 
PODIVNÁ POVÍDKA
 
Je to už několik let, tenkrát jsem pracoval v jednom průmyslovém komplexu.
 
     Procházel jsem mezi ošklivými nízkými budovami. Slepá okna, zašlé omítky, plechová vrata. Tu a tam nějaký dělník v ušmudlaných montérkách. Drobný déšť a chlad. Najednou se mi v průhledu továrních hal vynořil podivný a příznačný obraz. Rozlehlá budova vypadající jako výletní restaurace nebo romantický letohrádek. Kamenné zdivo, cihelné záklenky, litinová okna, vyřezávané trámy krovu. Po stěnách se plazilo psí víno.
 
     Přišel jsem blíž. Ta stavba byla určitě daleko starší než všechny ty nevzhledné baráky okolo. Stála tady už aspoň sto let. Začalo mě to zajímat. Skoro pokaždé, když jsem musel zajít do této části areálu, nezapomněl jsem projít kolem budovy. I přes dlouhou neúdržbu byla tak nějak slavnostní, vznešená a tajemná.
 
     Při jedné takové cestě kolem "zámku", jak jsem si sám pro sebe budovu nazval, jsem si všiml pootevřených dveří. Neodolal jsem a vešel dovnitř. Oči si pomalu zvykaly na podivné přítmí. Uprostřed obrovského prostoru stál na vysokém podstavci jakýsi stroj. Jeho litinová kola se pomalu a nehlučně otáčela. Cítil jsem z něj zvláštní harmonii, řád a vznešenost. Stál jsem v tom podivném prostoru a sledoval stroj ne nepodobný obrázkům z románů Julese Verna.
 
     "Dneska už se taková věc moc nevidí", vpadl do mého přemítání čiperný stařík, který se vynořil z kteréhosi kouta. Později jsem pochopil, že ten stařík je údržbář, který se tu už velmi dlouho stará o to, aby stroj pracoval tak, jak má. Promazával táhla, čistil a seřizoval soukolí. "Víte co jsem se za celou tu dobu tady naučil?" zeptal se mě. "To teda nevím", já na to. "Pokoře!" Pokoře? Připadalo mi to zvláštní, ale po chvilce uvažování jsem pochopil. Vždyť takové dílo musel vytvořit naprostý génius. Dokonalý technik. I po tolika letech všechno fungovalo tak jak má. Všechna složitost, všechna skrytá krása litinových kol a naolejovaných táhel, účelnost a krása.
 
     "Nikdy bych něco takovýho nedokázal dát dohromady, umím to pouze čistit a udržovat, ale vymyslet to, to bych nikdy nedokázal", pokračoval stařík.
 
     Spřátelili jsme se. Později jsem přicházel často. Vždy jsem chvilku jenom tak stál a sledoval stroj. Přepadal mě při tom podivně slavnostní pocit, trochu jako při jakémsi zapomenutém obřadu.
 
     Jednou mě stařík překvapil nečekanou zprávou: "Byli tady technici a tvrdili, že je to všechno nějak zvláštní. Nejdřív řekli, že ten konstruktér, co je napsanej na tý litinový cedulce tam dole, tak že prej podle nějaký studie ten jako vůbec neexistoval. Taková nehoráznost. A kdo to teda podle vás udělal, když ne on? A oni jenom tak kroutili hlavama, že jako neví. Ještě mi třeba poví, že to vzniklo náhodou, vědátoři."
 
     Při mojí další návštěvě mi opět oznámil: "Byli tady technici. Prej támhleto kolo a támhleto táhlo a tahle klapka tady a tamto soukolí taky, tak tohle všechno prej ve skutečnosti nemůže fungovat. Tak jsem jim řek: No jo pánové, ale ono to funguje a jak. Já to moc dobře vím, já se tady o to starám už takovou dobu. Ale oni né, že to prej odporuje logice a že to musí sundat. Ale to vám nebude fungovat, řek jsem jim. A to jsem zvědavej co tam teda dáte místo toho, protože když to odundáte, tak ten mechanismus nebude fungovat tak jak má. Ale oni se jen smáli, a že prej na to maj školu a že tomu rozumí, a že já tomu nerozumím, protože na to nemám školu. No co byste tomu řek?"
 
     Bylo mi z toho ze všeho tak nějak smutno. Sledoval jsem, jak postupně odstraňují jednu součástku po druhé. Sice se snažili doplnit chybějící díly novými, ale přesto byl stroj stále poruchovější.
 
     Při každé mojí návštěvě mi stařík opět oznámil, co všechno zase odstranili nebo nahradili. "Ale stejně je to zázrak, že i přes ty jejich zásahy to pořád funguje. Pořád je dobře vidět, jak byl ten tvůrce geniální." Byla to pravda, ovšem nedalo se přehlédnout, že se sále častěji cosi pokazí. Pokaždé, když se stroj s obrovským rachotem zastavil, přišli technici a začali přemýšlet, proč k oné chybě došlo. "Jsou v koncích, teď už musí uznat, že do toho neměli vůbec vrtat", tvrdil stařík. Ovšem technici vždy znovu prohlásili, že stroj je prostě špatně sestrojen, a je potřeba jej vylepšit, nebo že je starý a není stavěn pro nynější podmínky a tak podobně.
 
     Stále častěji také některý z nich podotkl, že by bylo lepší jej úplně rozebrat a odvézt do šrotu. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že je srtoj životu nebezpečný.
 
     Nakonec si prosadili svou. Jediné, co v prázdné budově zůstalo, byl mohutný podstavec, dávající snad jen tušit velikost stroje, pro který vznikl. Na boku podstavce lze ještě dnes nalézt zaprášenou litinovou tabulku. Při troše námahy si tam můžete přečíst jméno konstruktéra...
To je konec 8 čísla, ale pokud je vám to málo, tak je tady archiv, kde najdete také to, co obsahovaly poslední strany předchozích čísel.

předchozí stránka (Doporučuji)Obsah archivu