ROZHOVOR
 
BOJÍM SE KŘÍŽE, POD KTERÝM BYCHOM SE CHTĚLI JEN RADOVAT
 

Rozhovor s Davidem Novákem
 
David Novák Můžeš se čtenářům představit?
 

Narodil jsem se před 33 lety rodičům, kteří mě měli a mají hodně rádi.
 
    Po studiu na střední elektroprůmyslovce mě jako tehdy většinu kluků neminula vojna. Během vojny v mém životě došlo k jistému duchovnímu přerodu, který mě vedl k tomu, že jsem od víry v Boha přešel k osobním vztahu k Němu. Po vojně jsem vystřídal několik zaměstnání. Asi ve 25 letech se otevřelo denní studium na semináři, což mě dost lákalo zkusit. Takže z určitého pohledu na stará kolena jsem opět seděl ve škole. Tento stav trvá do dnes - v červnu končím studium na IZV-UK. Studium při zaměstnání je někdy řehole, ale jde to. Během studia semináře mě Rada CB požádala, abych začal pracovat na půl úvazku jako koordinátor práce s mládeží, což postupně přešlo na plný úvazek. Jsem sedm let ženatý a v říjnu čekáme první dítě.
 
     Ale nechci mluvit jen o tom, co dělám. Nejdůležitější je pro mně osobně jistota, že mohu patřit Kristu. Neříkám to jako frázi - je to fakt, i když život podle toho někdy nevypadá.

Jaká je naše mládež?

Nebezpečím odpovědí na podobné otázky je přílišná generalizace. To, co řeknu, tedy nemusí platit o každé mládeži. V tom tkví první charakteristika - je velmi rozmanitá. Charakteristické je pro ni i to, že zhruba 50% mládežníků má oba rodiče věřící (na základě statistiky, kterou jsem dělal na sjezdu mládeže). Za další charakteristiku považuji tvořivost - někdy jen udiveně koukám, co často mládežníci dokáží vymyslet, zorganizovat. Obecně lze o mládeži CB říci, že je v ní velmi mnoho nadprůměrně obdarovaných lidí a to v nejrůznějších oblastech. Mám též za to, že naše mládež má upřímnou touhu poznávat Boha, pokud je vedena, dokáže se nadchnout a leccos obětovat. Problém ale je, že někdy chybí ti, kdo by vedli. Někdy mi chybí trochu víc zdravého sebevědomí, možná strach do něčeho se pustit a nést zodpovědnost.

Myslíš, že mají možnost své obdarování projevit?

Nedokážu posoudit, jak je to v církvi obecně. Je to sbor od sboru jiné. Nicméně pokud bych měl promluvit přece jenom v obecné rovině, potom se nemohu zbavit dojmu, že zde je naše slabina. Nedokážeme vždy lidem vytvořit prostor k uplatnění obdarování. Někdy je to i proto, že náš pohled na službu je trochu zúžený. Jako by neexistovalo nic jiného než besídka, dorost, mládež, zpěv a asi ještě pár jiných oblastí. Zde vidím inspiraci především u bratří katolíků.

Vnímáš v mládeži nějaké nedobré vlivy, směry?

Nemyslím si, že by následující vlivy měly navrch. Nicméně se jich bojím a více či méně vidím probleskovat jejich vliv. První negativní vliv - zesvětštění. Problémem je, že dlouho se pod tímto slovem spíše vybavilo přizpůsobování se kultuře. Jenže ono jde ještě o něco jiného. Může se jednat o kradení softwaru, kopie kazet, různé podivné praktiky při podnikání, o pomluvy...atd. Sám si s leckterými etickými otázkami moc nevím rady. Spíš intuitivně pociťuji, že to či ono je či není dobré. Např. na sjezdu byla jak známo menší taneční vložka při křesťanské medůze. Je to dobré nebo ne. Pokud ne, jsme schopni přinést rozumný a biblický argument že ne. Proč křesťan nesmí tančit. A proč je na druhou stranu dovoleno se přejídat, dopovat se kávou...Nebo se smí tančit...Prostě na tyto a mnohé další otázky neznám odpověď, ale hledám ji. Nicméně to nic nemění na tom, že se bojím zesvětštění.

Myslíš si, že by se o těchto věcech mělo víc mluvit? Myslím především takovou praktičtější rovinu než jen obecné tvrzení, že, se nemáme přizpůsobovat?

Přesně to si myslím. Že se o tom nemluví, resp. že se na podobná témata hovoří skutečně ve velmi obecných rozměrech, je fakt. Bojím se, že to trochu souvisí s tím, že pokud někdo k něčemu zaujme jednoznačný postoj, je označen za fanatika. Dokonce bych řekl, že jednou ze známek "intelektualismu" je nikdy nevidět nic černobíle. Jenže jako lidé potřebujeme v některých oblastech jasně říci co ano a co ne. Nakonec zde máme příklad Krista. Např. bohatému mládenci jasně říká "jdi a prodej". I kázání na hoře mi přijde hodně radikální. A to nemluvím o Janu Křtiteli, Petrovi, Pavlovi. Nemohu se zbavit dojmu, že často nechodili kolem horké kaše, ale šli "na dřeň". Někdy to nejde, ne vše je černobílé, ale někdy to jde. Dokud mi někdo neřekne, že kopie CD je pirátství, a místo toho bude teologicky cosi vysvětlovat, při první příležitosti si CD nahraju od kamaráda a sám si ho nekoupím.
 
     Pokud mi někdo jasně neřekne, že osahávat svoji dívku před svatbou je nečistota, a místo toho bude rozvíjet hlubokomyslné závěry o tom, zda smilstvo je to samé co cizoložství, potom se svojí dívkou budu žít v nečistotě a nijak mi to nebude vadit.
 
     Jednu věc, kterou se ve filozofii učím, je vyjadřovat jasně myšlenky. Filozofie není tlachání o ničem. Je to naopak mj. boj o jasné vyjadřování. (Jiná věc je, že mi to zatím asi moc nejde). Tuto jasnost bych se chtěl učit i v křesťanství. Jinak budu lidi akorát mást.
 
     Druhý vliv, který vnímám, je liberalismus - tedy oslabování jedinečnosti Písma a Kristovy oběti. Stále více se stává moderním slovo dialog, úcta k jiným náboženstvím, atd. Jsem pro, ale nejsem ochoten slevovat z Kristových jednoznačných pohledů, co se týče spásy, Písma, atd. Co mě přesvědčuje o bezzubosti liberalismu, je stav církví, které jsou pod vlivem této teologie. Přiznám se, že bych si nesmírně přál, aby přišla odluka a aby se tím přizemnily některé počty týkající se oněch církví. Ať se ukáže, kam je tato teologie dovedla. V okamžiku, kdy církev ztratí důraz, který nám odkazuje reformace na základě Písma, nemohu se zbavit dojmu, že se příliš neliší od jakékoli humanitní organizace.
 
     Posledním vlivem je křesťanství bez kříže - bojím se křesťanství, které funguje jako pilulka k zahnání bolesti, jakéhosi křesťanského tylenolu forte. Bojím se takového kříže, pod kterým bychom se chtěli jen radovat a ne trpět.
 
     Těchto tří vlivů se bojím a jak bylo řečeno, jejich vliv někde pozoruji. Někdy mě jako nadsborového pracovníka mrzí, že mládeže nevyužívají myslím kvalitního servisu, který se jim snažím nabízet např. v podobě různých setkání pro pracovníky s mládeží. Izolace některých společenství je veliká a myslím, že tím škodí jen sami sobě.

Co tě na mládeži těší, z čeho máš radost?

To už jsem částečně řekl. Přidal bych ještě skutečnost, že téměř na všech sborech mládež lépe či hůře funguje (což zdaleka není něco samozřejmého), že i přes určitý nedostatek vedoucích tito lidé existují a že nám rostou další. Dále jsem rád, že i přes narůstající vliv sekularismu, stále nezpochybňujeme důležitost obrácení, posvěcení, autority Písma (i když praxe někdy vypadá jinak). Taky si myslím, že máme hodně duchovně silné dívky. A nakonec mě těší, že sice pomalu, ale stále Pán přidává do našich řad nové křesťany. Někdy slýchávám stesky, že to s mládeží CB oproti letům minulým jde z kopce. Není to tak - alespoň já to nepozoruji. Je pouze jiná a to je dobře, určitá "jinost" k mládeži patří a vždy patřila. Je co zlepšovat, nesmí se usnout na vavřínech, ale kdy se dalo říci něco jiného?

Myslíš, že by měli být mladí křesťané náročnější na to, co čtou, co sledují v televizi, slyší v rádiu...

Asi neexistovala doba, kdy by někdo mohl odpovědět na tuto otázku záporně. Z principu musím odpovědět, že měli. Tím ale netvrdím, že mládežníci čtou, sledují a poslouchají škvár. Jisté je, že se dostáváme do doby, kdy přichází jiný způsob komunikace než skrze listy knihy. Až doba ukáže, zda je to dobře či nikoli. Tato mládež je první generací v našem národě, která je např. konfrontována s internetem a multimediálními encyklopedi-emi, se satelitními přenosy a asi mnohými dalšími přenosy informací. Problémem na rozdíl od doby např. našich rodičů není jak nebo kde to najít, ale co si vybrat, podle jakého kritéria. V tom je mládeži potřeba pomoci.
 
     Detail budovy NB v Hradci Královém Trochu se bojím, abychom při definování toho, co je "náročnější," neupadli do jakéhosi salónního posuzování. V 19. století bylo v umění "krásné" to, co vycházelo z vrcholné antiky resp. z renesance počínaje Raffaelem. Ostatní bylo považováno za "primitivní,"výstřední" a nevím co ještě. Asi nemusím popisovat, jak lidé vyváděli, když viděli třeba první díla impresionistů. A dnes před stejnými díly stojí omámeni. Stejně tak to může dnes vypadat při našem dělení na náročné a nenáročné. Kdo ví, co řeknou další generace.
 
    Pokud bych tedy měl hovořit o náročnějších požadavcích, potom bych spíše řekl, že by mladí křesťané měli dodržovat určitou hygienu ducha, což znamená volit, co vidět, ale i co nevidět. To samé platí o hudbě, četbě.
 
     Je dobré, když mladí lidé nechodí pouze na Titanic nebo Rayena, ale třeba na Sekala nebo Musíme si pomáhat. A když se nebojí začíst se do knihy, která má víc jak 100 stran.

Nemělo by se v církvi víc mluvit o tématech jako je rasismus, demokracie, ekologie, pomoc uprchlíkům atp.

I zde vidím obrovský dluh nás evangelikálů. Máme žel tendenci starat se spíš o duše (a žel někdy jen ty svoje) a ne o tělo. I zde se musíme moc učit jak od katolíků, tak i některých jiných skupin. Jiná věc ale je, že člověk nepostihne všechno. To by ale neměla být výmluva.

Jeden postřeh ze sjezdu: Mnozí mládežníci reagovali na kázání br. Černého tvrzením, že to bylo moc obecné a málo osobní. Nejsme v tom, co chceme slyšet, moc zaměření na sebe a své problémy a problémečky?

Nevím nakolik mohu mluvit za druhé. Někdy se ale nemohu zbavit dojmu, že je to přesně tak, jak je položena otázka. Jako by křesťanství končilo u prahu mého sboru nebo maximálně církve. Jako by moje problémy byly pupkem světa...Není to ale problém všech lidí? Nevím...Sám na sobe ale vidím, jak moc potřebuji širší srdce.

Myslíš si, že by členové CB měli víc navštěvovat akce jiných církví a činit tak ekumenu "zespoda"? Je prospěšné více znát své bratry a sestry v Kristu?

Pokud chceme z církve udělat sektu, potom co nejvíce oddělme své členy od aktivit jiných církví. Zanedlouho budeme mít pocit o své jedinečnosti, brzy si začneme tvořit názory pouze na základě informací typu: "jedna paní povídala" nebo na základe pouze jednotlivých zkušeností.
 
     Nemyslím si, že CB má veškeré poznání ani že je v poznání nejdál. Je prostě jedna z mnoha církví ze svými přednostmi a omezeními. I proto její členové potřebují nutně vidět a slyšet, jak to vypadá jinde. Natolik lidem v CB věřím, že si nemyslím, že se nám jinde zkazí. A pokud trochu znejistí, tak to není na závadu. Ať v Písmu hledají, kde je pravda.
 
     Nakonec církev, ale i mládež, která se izoluje, škodí jen sama sobě a dokonce bych řekl, že pomalu degeneruje. To nakonec neplatí jen o církvi, ale i v obecnější, sociologické rovině.

Učíš na semináři filosofii. Myslíš, že může křesťanům filosofie něco dát?

Momentka ze sjezdu mládeže Jak která. Pokud někdo příliš rychle řekne, že křesťan musí filozofii znát, potom se ho zeptám, co četl - mám na mysli ale pramennou literaturu. Tedy ne o někom, ale od někoho. Jsem přesvědčen, že většina nejen křesťanů, ale všech lidí pramennou filozofickou literaturu nečte. Pochybuji, že si někdo jen tak ze zájmu přečte třeba Platona Timaia, proloží to Aristotelovou Etikou Nikomachovou, poté si přečte Descartovy Meditace, s chutí přejde na Kritiku čistého rozumu a skončí někde u Heideggerova Bytí a času či Husslerovy Krize evropských věd. A to se jedná o dost základní díla filozofie. Pokud jsme tedy nečetli určitá filozofická díla (netvrdím, že zrovna ty, které jsem uvedl), můžeme k filozofii zaujímat stejný postoj jako ten, kdo hodnotí křesťanství, a nikdy nečetl Bibli. Vzhledem k tomu, že většina křesťanů se filozofií nezabývá, a přesto mnoho z nich následuje věrně Boha, mohu říci, že k těm nejdůležitějším věcem života se dá dojít bez filozofie. Např. v okamžicích těžkých zkoušek si neotevřu Boethiovu či Rádlovu "Filozofii utěšitelku", ale Bibli. Pochybuji, že budu svému otci předčítat v jeho těžkých okamžicích třeba Platona, ale Písmo.
 
     Těm, kteří se ale přece jenom filozofií více či méně zabývají, něco četli, mohu říci, že filozofie přínosem je. Učí nás kriticky myslet, přesně definovat. Navíc filozofie se netvořila někde ve vzduchoprázdnu, ale vždy reagovala na dění ve světě. Je tedy určitým zrcadlem lidského hledání. Právě to mě na ní znovu a znovu přitahuje, a proto mohu křesťanům jen doporučit, aby jí nejen neopovrhovali, ale též alespoň občas nějakou knížku otevřeli.
 
     Jiná věc ale platí o budoucích duchovních. Ti by se ve filozofii orientovat měli. Aby mohli Písmo na něco aplikovat, měli by alespoň zčásti znát myšlení tohoto světa.

Mluvíš často o postmoderně. Jak osobně tento fenomén vnímáš?

Jako logické vyústění odporu proti jakýmkoli "megavyprávěním" - tedy snahám pomocí jakési universální filozofie, náboženství, sociální teorie objasnit náš svět. Postmoderna těmto snahám řekla dost s tím, že je všechny seřadila na jednu startovní čáru a řekla, že každá teorie může být uvnitř dané kultury pravdivá, žádná si ale nesmí dělat nárok na pravdu absolutní. Nejedná se o relativismus, jak se někdy mylně o postmoderně soudí, ale o pluralismus. V tom vidím rozdíl. Na této startovní čáře stojí i křesťanství. Nemáme ani náskok, ale ani nejsme pozadu. Je na nás, co s tím budeme dělat. Postmoderna je pro mě výzvou, je mi bližší než modernistické uctívání rozumu.
 
     Jen na okraj - za jeden ze symbolů křesťanské moderny považuji 4 duchovní zákony. Všimněte si, že na konci je řečeno, že při přijetí Krista nejsou důležité pocity. Mimochodem stejnou věc jsem často slyšel i v církvi. Proč ale není to stejné řečeno o rozumu? Vždyť zrovna tak rozum může být špatným rádcem. Východiskem není jedno ani druhé - východiskem je víra, ale proč se někdy bojíme říci naplno to samé o rozumu, jako tvrdíme o pocitech?
 
     Postmoderna nevyvyšuje pocity, jenom odmítá západní osvícenecký primát rozumu, myšlenku, že poznání může být neutrální, nezatížené subjektem, že prospívá celému lidstvu a ne jen některé třídě, dobře poukazuje na skutečnost, že poznání je moc. Mám za to, že bez Boha tomu skutečně tak je.
 
     Osobně se z mnohými pohledy postmoderních filozofů ztotožňuji, na druhou stranu si myslím, že někdy pouze bojují s modernou a nic moc víc. Jejich východiska jsou pro mě někdy hádankou, někdy se s nimi prostě nemohu ztotožnit. To by ale bylo na samostatný článek...

Jak souvisí postmoderna s globalizací? Jak ji vnímáš?

Slovo globální znamená celkový, souhrnný. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že právě postmoderna se zasloužila o to, že svět nevypadá jako celek. Naopak - spějeme k individualismu, státy se rozpadají v menší celky, atd. Tedy moc mi to, co vidím kolem sebe, globální nepřipadá. Proto bych byl opatrný při používání tohoto slova. Paradoxně svět je v určitém smyslu rozdroben jako nikdy v dějinách.
 
     Možná je rozdíl v tom, že pokud dříve světu vládly říše, potom dnes nadnárodní monopoly. Dříve se tomu říkalo mocnářství, monarchie, říše, dnes se to spojuje pod pojem globalizace. Přesto ale mnoho společného svět nese - i přes uvedenou rozdrobenost. Asi se mnou budou čtenáři souhlasit, že jedním z hlavních nositelů globalizace je Amerika. Evropě a asi i jiným zemím či kontinentům se to moc nelíbí, ale je to tak. Zda je to dobře nebo ne, je otázka. Přes to, že např. Evropané prskají proti Americe, je stále prestiž v Americe studovat, prosadit se v této zemi třeba v podnikání, atd... Pokud je Amerika tak pokleslá, proč tomu tak je?
 
     Osobně to řeším na rovině práce s mládeží s tím, že to není dilema lehké. Jisté je, že se nechci řídit ani heslem "co je české, to je hezké", ale ani jakýmsi nekritickým obdivem k zámoří. Nakonec jsou pro mě rozhodující konkrétní lidé. Pokud uvidím, že křesťané v Čechách např. pomlouvají, nežijí to, co vyznávají, a moc jim to nevadí, jejich jediným argumentem proti Američanům je, že jsou plytcí a my jsme hlubocí, potom se jim radši vyhnu. Toto ale pochopitelně platí i naopak.

Co si myslíš o takových věcech jako je globální ekologická krize?

Před zhruba 400 lety F. Bacon ve spise Nová Atlantida předpověděl, že klíčem k nové šťastné společnosti bude věda. Výsledkem je to, co vidíme kolem sebe. Vinu nenese věda, ale skutečnost, že neexistuje mechanismus, který by člověka udržel na uzdě. Tentýž muž řekl, již uvedené "vědění je moc". Máme tedy vědění, máme moc, ale chybí omezení, protože chybí v lidském rozhodování Bůh. Výsledkem je potom nejen ekologická krize, ale především krize morální. A to nikdy v dějinách nevedlo k dobrým koncům...

Děkuji za rozhovor

Rozhovory uložené v archivu rozhodně není dobré nechat ležet u ledu. Najdete tam Rozhovor s Josefem Pokorným o Bibli, Daliborem Žítkem o životě s Bohem, o lásce a naději, s bratrem kazatelem Kučerou o slepecké misii a nových časech, s Honzou Marelem o muzice, filmu a víře v Boha, rozhovor s muzikologem PhDr Lubošem Stehlíkem o hudbě, rozhovor s kazatelem Dandou Fajfrem a také s Josefem Pokorným - písmákem a veskrze mourým člověkem. (Koneckonců rozhovory s nemoudrými lidmi Inspirace neotiskuje.)

předchozí stránka (Vykopávky z Kumránu)následující stránka (Poesie)