archiv

 

ilustrace Václav Vojtský

 

Soumrak

Mlčíc i na Golgotě,
   pršel déšť a potom slova:
   Odpusť jim, neboť nevědí co činí...
Mluvil On bez hřímajícího průvodu
   blesků a orlů potáceje se,
   mezi hrůzou a krásou kříže
   jako v dveřích otevřených.
Přibit pohořím tíhy,
   zůstala tvář žalu a stmívalo se
Jen pod nohama v hloubce závratné
   země šlépějemi obolavěná,
   žalostně se přelévaly proudy křiku
   nenávistného.
Říkáte, že venku začíná mráz...
 
A přece s nimi rozmlouvá v nářečí zdejšího kraje,
   plného velkých polí a vinic,
   tvrdých mozolů a vlastních plodů
   za své přičinění s vůní mastného vánku
   olivového.

 

 

Úsvit který štěbetá

Vítr opíraje se o listy mluvících
    korun diriguje zpěv,
    nevadí, že každý je jiný...
Jedle, dub, osika, vše zpívá
    stejným šumem svobody Ducha.
A právě teď v květnu,
    roje jabloňových sluncí,
    větší než malá včela
    zjevují se před zraky probuzeného
    jara.
Aby řekli mě i Tobě, žasni nad krásou
    a obdivuj...
 
Nevrátí se krásná chvíle,
    jen tedy uchop úžas v srdce svoje,
    svobodně se nadechni
    s výdechem vykřič: Jsem Kristův!
Opředený hlas pavoučí péči,
    se ale teprve léčí.
Osamocený uprostřed pole,
    sluneční paprsky - výchovné hole
    v ústech je sucho - nádherné lány,
    kolem je pusto a přec živá je smrt
        Boží mocí.
 
Život sténá pod neustálou proměnou
    svlékání, čelem obraceje se v úsvit
        který štěbetá...

ilustrace

 

 

Milost

Zavázal jsem se Ti sliby,
    udělal vše co bylo třeba,
    aby jsi mi odpustil.
Hlína hozena v širý kraj
    proměněna v trní se nevrátila
    v jasný sad.
Znovu jsem však selhal a všechno
    je pryč.
Kolotoč začíná znova,
    zapomínaje, že nejsi odpouštěcí
    automat.
 
Automat, který pracuje bez poruchy.
Opět klekám k modlitbě,
    vlažný s přáním čemu se říká
    sebespokojené svědomí.
Nevidím, že v tu chvíli Ti vojáci
     vyorali o jeden šrám navíc
    pro mnou brázdu.
A Ty jsi smutně oddychoval,
    tělo krvácelo a se soucitem ve tváři
    díval ses za mlžný opar
    s velkým zarmoucením.
 
Ve zdech v nichž se rozhoduje,
    kolem pluhu stojí smutní bratří...

 

 

Zapomenuté kouty

Někdy mi stačí jen poslouchat
    a jen tak tlachat,
    vidět úsměv, slyšet smích.
Prohmatat každou kapku vzduchu
    prožít byť krátkou vteřinu
    zmlklé mysli.
Ano, mluvím o sobě, o světě nitra
    kam zná cestu jen lidská touha.
Víš po čem touží?
 
Toužím protnout labyrint bodláčí,
    v zahradách posledních jeřabin,
    jež ptáci, kterých je zde plno,
    jich nenašli.
Neztrácím naději říci těm jež miluji
    vlídné slovo,
    přesto, že dunivý tikot hodin
    hrozí výbuchem a já v horečném chvatu
    tluču na dveře zázraku.
 
Jaká lítost může padnout na člověka
    z onoho dvojslabičného slova láska,
    které bývá přemíláno všemi ústy
    zhrublých mluvobijců.
Teď a v tuto chvíli jdu na rampu
    veřejného mínění a před Tebe...
To proto než opět den zajat do svých
    hodinových opratí
    zahladí Tvůj třpyt.
 
Pane, čekám na Tvé znovuobjevení.

 

 

Proti proudu

Úpění lásky,
    tiše a neznatelně vrývá stopu do tváře,
    v tom černém brodu proměn všech,
    aby nezmizelo to drtivé brnění krásy
    nesoucí stébel zpěv.
Utichají všechny lomozy země,
    a chvat hodin pomaleji utíká než
    balvanů zrání,
    pomalost pak rychlejší než blesk.
 
Jenom babylonská věž křiku,
    vzdorujíce hluchotě hyacintů v parku,
    dopřává velehorám ticha vyniknout.
Kapka z Niagary událostí ukazuje
    skutečnosti mnohé,
    ne však pravdu jedinou.
Vzduch nabitý slovy, co vyřčena včera
    ztrácí se v nedohlednu smutných pohledů
    a vzdechů kamenných.
 
Hle, to co mi dává sílu
    překlenout minulost temnou
    a přítomnosti zbraněmi řinčící,
    je majestát dokonání slavného
                             v Tobě Kriste mé úpění lásky...

 

 

Zástup zastoupených

S nezbytnou dávkou drzosti
    na nás haleká ledový krunýř smrti,
    žádající tanec, stále se opakující
    v pravidelných dotycích ohně a potom ničeho.
V mysli už nic není,
    vyčerpané paže visící směrem dolů
    mluví svou nečinností nanejvýše jasně
    o zmatku všech smyslů,
    prázdných očí a smutné matce.
Matce jež ani brány pekelné nepřemohou.
 
Denně jsme pro Tebe vydáváni na smrt,
    jsme jako ovoce určené na porážku,
    bezradné v zoufalství, sráženy do kolen
    v kaluže neporažení,
    pronásledovány představami a skutky
    a dalšími myšlenkami...
Neopuštěny.
 
Křižovány utrpením vlastních nepřátel,
    bity svým malomocenstvím a přesto
    to všechno za tělo Kristovo,
    nechtěný obraz bičování s jizvami a strupy
    táhnoucí se jako pečeť zjevení v tomto čase
    zástupu zastoupených.
 
Ty jsi řekl, zůstanete nepřemoženy

ilustrace

 

 

Signum

tenké vlákénko
    tříska v oku,
záclona v okně
    a trám uvnitř duše.
Nelze ji prohlédnout
    tu krásnou mlhu,
všichni jsou v sedě
    a chtějí zlatá křídla
bronzové svíce,
    vysokou věž z pravé mědi
jež křičí navzdor času
    a větru směrům.
Co si přát více?
 
Ó přelevná nadutosti,
    kolik pomníků
                hodláš si postavit.

 

 

Ať kamení promluví

Až jednou promluví to němé pokolení
    horstev,
až vítr zaduje v stříbrnou nitku
    vah,
a vše stichne a jen děsů spěch
    zavolá,
lidu už nebude.
Až konečně to množství přetaví se
    v polozbořené hradby a potupa
        promění se
    v město to pravé,
    už nebude třeba toho přelhávání srdce,
    neboť přísvit Svaté přítomnosti
        tu je.
A zvony vyzvánějí z blízka
    na samém srázu věčnosti,
    jakoby scéna už končila,
Tu můj Bože přec kamení promlouvá
    v útrpné svědectví krvavého děje pro člověka.

ilustrace

 

 

Pro Něho

Přišla a odešla,
    jedna anonymně oděná.
Mezitím hodila trochu trošky,
    pro dílo malého skutku,
    se srdcem volajícím: Budu živá!
Budu živa z ničeho a tak bohatá.
Přišla a odešla anonymně oděná...
    zbohacena tím co roste rozdáváním
    jako čtyrák.
 
Přišla a odešla,
    oděna v šarlat se jménem na čele,
    pro čtyrák oběti na věčnost zůstávat.
Proč?
Nebyla troškař!

 

 

O naději

Jsem tu a Ty jsi zde též.
Miluješ mne a já miluji Tebe.
To jediné dávající smysl i šanci
    kolosu smrti,
    vydat počet pravdy osvobozujícího.
Stojíš svislý jako žal
    k vodorovné bolesti země mumlající
    teskně: Dejte nám Krista.
 
Se smutným soucitem v pohledu kolíš
    odpůrce řinčivých prohlašování a slov,
    v tábořiště řečí marných a marné krve
    do nebe volající o naději.
Pro domovské právo ráje do všech dní,
    touží lidstvo vztáhnout ruce,
    drcené balvany dvěma.
Balvany nemohoucnosti a touhy,
    probouzející účast na zániku nářku
    v tichosti srdce Tvého při lámání chleba
    pozvedajíce pohár krve pro kus života
        v nás.
 
Nacházíme ticho, za kterým nás
                                                           čekáš...

 

 

Vypravuj mi...

Mám v sobě chaos Pane,
    a přece jasnou vizi
    všudypřítomné přítomnosti
    převyšující každou příchozí myšlenku,
    která nepřináší úlevu,
    nýbrž, zvěstuje množství prázdných gest.
Jen opakuj své staré výtky,
    prosím, však neprodlužuj tento obřad.
Lámou se mi křídla hasnoucí naděje,
    jíž se trestá vzpoura marnotratných synů.
Pane Ježíši, nenech mne zapomenout,
    neboť necháš-li,
    strach je jediná jistota, která následuje.
 
Vypravuj mi něco pro zasmání,
    skoro jsem to už zapomněl...
Dávno jsem všechno vykřikl,
    ztratil lesk každého slova.
Matná troska zahanbujícho mlčení
    zůstala uvnitř,
    že minul jsem místa posvěcená utrpením,
    dominantu mého setkání s Tebou v druhých.

ilustrace

A to je pravda.
                Moje velká pravda.
                                Pane...

 

 

Touží

velebím vůni promočené země
    a důstojný hlas nebe,
    jen smutný večer v meluzíně
    lidských tužeb nese dál
    píseň vzdorného nevděku.
Není jisté jestli zvony vyzvánějí
    k posvěcení nových ztrát
    nebo starých nálezů.
Poryv větru na duši, to neúnavné znamení
    nejistoty dává tušit zloděje dechu
    i chleba kterého nevidíme.
 
Celé nebe pláče a s ním modlící se procesí,
    jejichž prosby mlčky sledují
    to mé malé a těžkopádné,
    vonící a přeci sestupující ztišení
    v hlahol tajemné tiché radosti.
Nová veličina bije do strun,
    to Bůh touží
    a jeho soud se ustanovuje.

 

 

Tyto básně pochází ze sbírky Zdi Antonijské, v případě vašeho zájmu si tuto sbírku u mne můžete za velmi mírný peníz objednat.(pozn. MaŠ)
 
Ilustrace také pochází z výše zmíněné sbírky. Jejich autorkou je Petra Študlarová.

INSPIRACE č.6 (22.12.99)

předchozí stránka (Jednoho večera v Hořicích)následující stránka (Poesie Pavly Švojgrové)