archiv

 

Wilhelm Busch

B i e l e f e l d

Složil jsem druhou teologickou státnici v Münsteru a byl jsem poslán jako pomocný kazatel do okrajového okresu bielefeldského.
 
Žili zde téměř jen samí dělníci, uvědomělí sociální demokraté a soudruzi. Za týden jsem ve svém okrese poznal, jaká byla situace: dělníci byli semknuti proti faráři a proti církvi. V každém případě však byli tito uvědomělí dělnici už trochu změšťáčtělí. Téměř v žádném bytě nechyběl luxusní pokoj. Při tom ale přes všechno nepřátelství nevystupovali z církve. Nechtěli se vzdát církevního pohřbu a církevního sňatku, ba ani křtu.
 
Návštěva bohoslužeb byla bezútěšná: tu seděl v malém sborovém sálku starý muž, věrná mladá dívka a několik žen z kroužku sester. Kroužek sester bylo to jediné, co ve sborové práci ještě fungovalo. Ale i to byl spíše zábavní klub než duchovní záležitost. V tomto okrese mi Bůh dal slavně zakusit moc evangelia. Začal jsme odpoledne předně tím, že jsem každého dopoledne i odpoledne konal dům od domu návštěvy. Ale brzo jsme zaslechl, jak se muži posmívají: "Panáček chodí jen za našimi ženami, když muži nejsou doma!" Tak jsem návštěvy přeložil na večer. Setkával jsem se s muži a rozmlouval jsem s nimi. Tenkrát jsem poprvé poznal, jak se lidé vzdávají vlastního myšlení ve prospěch cizích myšlenkových schémat a hesel. Bylo únavné poslouchat neustále tytéž fráze o "zubožení mas", o "vině církví, které žehnaly zbraním a mlčely vykořisťování", nebo "jak jsou návštěvníci kostela horší než všichni ostatní". Mé srdce volalo po tom, abych konečně jednou slyšel jejich vlastní slovo, slovo vytrysklé z vlastního myšlení a srdce těch, které jsem navštěvoval.
 
Vlastní průlom do mého dělnického sboru se udál jednoho pohnutého večera. Politická organizace mládeže mne pozvala k rozhovoru. Sál by nabit mladými lidmi. Přednesl jsem napřed krátký referát, v němž jsem vyložil slovo: "Přišel jsem, aby život měli a hojně měli." Pak následoval rozhovor, při kterém byli mladí prostě zaskočeni starší generací. Někteří zkostnatělí funkcionáři se oháněli zastaralými frázemi minulých dob.
 
Nakonec jsem je přerušil: "Na tomto nivó bych dál spolupracovat nechtěl." Jeden starý funkcionář vyskočil: "Vidíte? Slyšíte? Řekl "nivó"? Jsme dělníci! Nerozumíme cizím slovům! Jak nám takový člověk může něco povídat!?" A už to bylo. Ještě jsme zazpívali píseň: "Myšlenky jsou svobodné! Kdo je může uhodnout..." Moje myšlenky mohl uhodnout každý, jak jsem poznal z rozesmátých tváří. Zakusil jsem ošklivou porážku.
 
Co mne při tom trápilo nejvíc, byla skutečnost, že moje porážka byla i Boži porážka. Selhal jsem. Teď bylo Boží jméno vpravdě zneuctěno. Zpíval jsem s ostatními: "...Při tom zůstane: myšlenky jsou svobodné!"
 
Potom všecko probudilo k východu. Na schodišti, jež vedlo k bráně, jsem zaslechl, jak za mnou jedna dívka povídala: "My mladí jsme se vlastně nevyznamenali!"
 
Obrátil jsem se a povídám: "Ano, je to tak. Necháváte se vést frázemi starých funkcionářů, kterým už sami nevěříte!" Hned se rozpředl rozhovor. Zastavili jsme se. Jiní se za námi tlačili. a když jsme diskutovali čtvrt hodin, navrhl někdo: "Mohli bychom jít ještě nahoru do sálu, teď to začíná být doopravdy zajímavé!" Brzo jsme seděli zase nahoře - bez starých funkcionářů. Ti spěchali vítězoslavně domů.
 
Teprve teď začali tito mladí lidé plní života klást své opravdové otázky. Mluvili jsme, každý jak mu "pusa narostla". Někdy jsem se všichni rozesmáli, pak jsem zase vyli všichni vážní a tiší.
 
Nakonec jsem jim řekl: "Nemohu vám na mnoho otázek dát odpověď. Ale rád bych vám pověděl, co jsme nalezl v Ježíši!" Bylo zvláštní, jak pozorně naslouchali. Evangelium o Vykupiteli a Spasiteli hříšníků má nad lidským srdcem velikou moc!
 
Tímto večerem byl učiněn průlom, který už nebylo možno vydržet. Mladí muži založili Spolek Mladíků /YMCA/

INSPIRACE č.6 (22.12.99)

předchozí stránka (Áron a vosy) následující strana (Dopis z domova)