archiv

 

Chvíle života

Jako farář mládeže jsem to svým chlapcům často objasňoval takto: Když potřebuji opravit boty, tak nejdu k automechanikovi. Automechanici jsou dobří hoši, ale boty, to není jejich obor. S botami půjdu k ševci. Když budu chtít koupit housky, nepůjdu k řezníkovi nebo k uzenáři, ale k pekaři. A když mne zlobí vodovod, vyhledávám instalatéra. Jinými slovy: jdu vždycky k odborníkovi. Kam se obrátit, když chceme vědět, co bude po smrti? To se chodí "od Petra k Pavlovi", nebo se spoléháme na vlastní ponuré myšlenky a úvahy. Neměli bychom se s touto důležitou otázkou obrátit na odborníka?! Kdo je tímto odborníkem? Znám jen jednoho. Je pouze jeden odborník. Tím je Boží Syn. Přišel z jiného světa a byl i v říši mrtvých . Zemřel na kříži a zase přišel. Vyzná se v tom. Říká: "Můžeš přijít do zahynutí! Můžeš ale také přijít do nebe!"
 
I kdyby mi dnes 25 profesorů dokazovalo, že smrtí končí všechno, pak řeknu: "Všechen respekt před vašimi mnohými tituly, ale v této věci nejste odborníci. Ještě jste tím totiž neprošli. Ale já znám někoho, kdo tím prošel, kdo tam byl: Ježíše. A ten to říká jinak."
 
Lidé dnes velice hazardují, když žijí tak, jako by smrt byla koncem všeho, nebo jako by se člověk samozřejmě dostal do nebe, když byl pokřtěn a když ho pochoval farář.
 
V pekle se to jednou bude hemžit lidmi, kteří byli pokřťeni a farářem pochováni! Rozumějte: nalézáte se ve vážném, akutním ohrožení života! Všichni budeme dříve nebo později postaveni před Boží soud!
 
Musím vám otevřeně říci, že tato skutečnost je pro mne důvodem toho, že tu dnes stojím. Nikdy jsem jako mladý muž nepomyslel na to, že se jednou postavím na kazatelnu. Za prvé světové války jsem byl mladým důstojníkem. Měli jsme v našem pluku veliké ztráty. Nebyl jsem mezi důstojníky žádnou vyjímkou. Ani lepší, ani horší. Ale kdyby mi někdo tenkrát řekl: "budeš jednou kázat v kostele", byl bych se tomu hlasitě smál. Musím vám to teď povědět jako své svědectví. Byl jsem daleko od Boha. Otec se mne jednou zeptal: "Nevěříš v Boha?" Odpověděl jsem: "Tak hloupý nejsem, abych Boha popíral. Ale, řekl jsem to takto: "Bůh se se mnou nesetkal, proto mne nezajímá."
 
Krátce po tomto rozhovoru - byli jsme právě na pochodu do Francie, jsem seděl s kamarádem, mladým poručíkem, v příkopu u cesty nedaleko Verdunu. Čekali jsme na rozkaz k postupu. Vyprávěli jsme si - "staří" vojáci si umí vždy poradit - hloupé vtipy. Vyprávěl jsem jeden vtip, ale kamarád se nesmál. "Proč se nesměješ?" Tu se zvrátil a já vidím, že je mrtev. Malá střepina granátu ho zasáhla přímo do srdce. Stál jsem ve svých 18-ti letech před mrtvolou kamaráda. Ze začátku mne to vůbec nedojímalo: "Co jsi to za nezdvořáka, kamaráde, že se odporoučíš dřív než dovyprávím vtip!" Ale v témže okamžiku to na mě dolehlo: "Kde je??" Vidím se ještě stát u toho příkopu, když mne zalilo pronikavé světlo, jasnější než záře výbuchu atomové bomby. "Ten teď stojí před svatým Bohem!" A následující zjištění bylo: "Kdybychom seděli obráceně, tak by to zasáhlo mne a stál bych teď před Bohem já!" Ne před nějakým pánbíčkem, ale před Bohem! Bůh zjevil svou vůli, vydal přikázání a já jsem všecko porušil!
 
Jsou lidé, jejichž hříchy volají do nebe, a kteří přece říkají: "Jednám správně a nikoho se nebojím." - Nelžete přece tolik!
 
V tom okamžiku jsem si uvědomil: "Přestoupil jsem všecka Boží přikázání! A kdyby mě teď zasáhl výstřel, stál bych před Bohem!" A bylo mi jasné, že pak přijdu do pekla! Tu přijeli naši chlapci s koňmi: "Jde se dopředu!" Vyšvihl jsem se na koně. Zůstal zde můj mrtvý přítel. Po dlouhých letech jsem poprvé sepjal ruce a modlil se: "Milý Bože, nenech mne padnout, dokud nebudu vědět, že nepřijdu do pekla!"
 
Šel jsem později k jednomu vojenskému faráři a zeptal jsem se ho: "Pane faráři, co mám dělat, abych nepřišel do pekla?" Tu mi odpověděl: "Pane poručíku, musíme napřed zvítězit, zvítězit, zvítězit!" "Sám to nevíte!" odvětil jsem mu.
 
Není to otřesné, že jdou tisíce mladých mužů na smrt, a nikdo jim neumí povědět, jak může být člověk spasen? A to se děje v křesťanském národě!
 
Byl bych snad upadl v zoufalství, kdyby mi jednoho dne nepřišel do ruky Nový zákon. Ještě vidím před sebou francouzský selský domek za frontou, ve kterém jsem tehdy byl. "Zákonek! Tam stojí, jak může být člověk zachráněn!" pomyslel jsem si. Jenom jsem tak listoval, poněvadž jsem se v něm ještě pořádně nevyznal. Mé oko se zastavilo na jediné větě: "Ježíš Kristus přišel na svět, aby hříšné spasil." Bylo to, jako by uhodil blesk. "Hříšník" - to jsem já, to mi nemusel nikdo vykládat.
 
Nechcete také konečně dojít k tomu, abyste před Bohem i lidmi doznali: "Jsem hříšník!"? Přestaňte se svým falešným ospravedlňováním!
 
V tom okamžiku jsem nepotřeboval faráře. "Jsem hříšník!" To bylo jasné. A chtěl jsem být spasen. Nevěděl jsem přesně, co to znamená. Chápal jsem jen, že "být spasen" znamená dostat se ze stavu, ve kterém jsem se nalézal. Najít pokoj s Bohem. "Ježíš Kristus přišel na svět, aby hříšné spasil." Když na to Ježíš stačí, musím jej nalézt. Nalézt Ježíše!
 
Trvalo to ještě několik týdnů. Zkoušel jsem, zda by mi nemohl někdo Ježíše ukázat. Ale žádný to nedovedl. A pak jsem udělal něco, co vám mohu vřele doporučit. Zavřel jsem se - byli jsme už zase na pochodu - do starého domu na francouzském statku. Dům byl napůl zbořený a vyklizený, ale jedna místnost byla ještě celá. Ve dveřích byl klíč. Vešel jsem, zamkl, padl na kolena a řekl: "Pane Ježíši! V Bibli stojí, že jsi přišel od Boha, abys hříšné spasil. Jsem hříšník. Nemohu ti do budoucnosti nic slibovat, poněvadž mám špatný charakter. Ale nechtěl bych přijít do pekla, kdybych teď byl zasažen.Proto se ti teď Pane Ježíši, od hlavy až k patě vydávám. Dělej se mnou, co chceš!" Nebyl žádný hluk, žádné velké pohnutí, ale když jsem vyšel, nalezl jsem Pána, Pána, kterému jsem patřil.

Wilhelm Busch

INSPIRACE č.4 (18.6.99)

předchozí stránka (Dopis z domova) následující stránka (Jenom pomlčka)