archiv

 

Hledá se posluchač!

Tuto glosu jsem se rozhodl zařadit, přestože je určena především samotným "rozhlasákům". Myslím, že má co říci i nám, protože se domnívám, že právě křesťané by měli být těmi, kteří jdou proti proudu dnešní konzumní doby. Glosa byla proslovena na semináři "Rozhlasové vysílání a (jeho) posluchači" konaného v rámci festivalu Prix Bohemia Radio 1998 v Poděbradech.

Na úvod našeho semináře, nazvaného Rozhlasové vysílání a (jeho) posluchači, bych si dovolil malou glosu. Začnu vyslovením poněkud paradoxní myšlenky: domnívám se totiž, že úměrně s růstem počtu zapnutých radiopřijímačů ubývá posluchačů. Všechny sociologické průzkumy totiž dokazují, že stanice tradičního typu, tedy stanice, jejichž program vyžaduje soustředěný poslech, jsou přímo drasticky převálcovány stanicemi, které soustředěný poslech přímo vylučují už proto, že soustředěný poslech nekonečného blábolu by u posluchačů nutně vyvolal zdravotní komplikace. Běžný smrtelník přestal chápat rozhlasový program jako cestu k vlastnímu vnitřnímu obohacení, svérázný intimní dialog a vstup do svobodného světa fantazie. Běžný smrtelník se v podstatě z radiopřijímače nechce nic dozvědět, nechce žádný hlubší zážitek, nestojí o silnější citové vzněty - to všechno je namáhavé. Všudypřítomný bzukot rozhlasového vysílání mu slouží pouze na zaplašení pocitu samoty uprostřed jiných, neorganizovaných hluků. To, že se rozhlas stal absolutní samozřejmostí, mu samozřejmě uškodilo. Byl totiž degradován a postaven na roveň elektrických větráků, rychloohřívačů vody a opékačů topinek. Nic proti nim, všechny tyto vynálezy nám jistě usnadňují život, ambice rozhlasu by však měly být (a dřív také byly) větší.

Mám - li pravdu (ostatně kdybych o ní nebyl přesvědčen, tak nic neříkám), jsou všechny průzkumy poslechovosti všech rozhlasových stanic zcela irelevantní, a když něco, tak potvrzují jen fakt, že rozhlasoví posluchači tvoří v celkovém objemu populace pouhou několikaprocentní menšinu. Je to však přesně ona menšina, která si vedle rozhlasového poslechu občas koupí i knížku poesie, zajde na výstavu, do divadla nebo na koncert. Je to tedy menšina důležitá, jejíž neexistence by nás jako národ odsunula z Evropy. Při všech úvahách o úspěšnosti nebo neúspěšnosti rozhlasového vysílání by se tedy mělo velmi opatrně zacházet s termínem "posluchač". Většina lidí, nacházejících se v blízkosti zapnutého rozhlasového přijímače, totiž mezi posluchače nepatří. Rozhlasový posluchač je vzácný a úctyhodný tvor, proto se vyplácí a bude i nadále vyplácet práce autorů redaktorů, režisérů a interpretů, kteří mu slouží, a nezbývá než doufat, že navzdory všem katastrofám budou sloužit stále.

Jan Dus

přejato z Týdeníku Rozhlas 47/98

INSPIRACE č.2 (12.2.99)

předchozí stránka (Liberálové)následující stránka (Křesťanský časopis?)