archiv

 

Ještě dvě doušky o náročnosti

Velevážené čtenářstvo! Dovoluji si vám předložit jeden starší, odložený článeček. Snad vám bude k užitku.
 
V poslední době jsem zaznamenal dva hezké příklady, ilustrující mou "drzou" poznámku o náročnosti. Ten první příklad jsem vyslechl v pořadu Setkávání "na Vltavě". Kterýsi sociolog vysvětloval, jak si zamiloval vážnou muziku:
 
Říkal jsem si, když to tolika moudrým lidem něco dává, proč to nic nedává mně? Rozhodl jsem se zjistit to a předsevzal jsem si, že si dám tu práci a v rádiu vyslechnu sto skladeb vážné hudby. Dělal jsem si čárky na papír, rozhodnut, že pokud mi ta hudba bude po sto čárkách stejně cizí jako předtím, nechám toho. Zpočátku to bylo docela utrpení, ale po třicáté skladbě jsem čárky dělat přestal. Už jsem měl jasno!
 
banka Česká národní v Králové Hradci Ten druhý příklad jsem přečetl v Literárkách. Vladimír Just zde v pravidelném sloupku Úvahy posttelevizní hodnotil mj. poslední Talk show Milana Markoviča. Právě kousek tohoto textu je tím druhým hezkým příkladem. Just tu srovnává "Markovičovu občanskou satiru" s "pavlačovou žižkovskou hubatostí Šimka a Bubílkové, zaměřenou z principu na všechny a na všechno":
 
Markovič však vytváří něco daleko cennějšího než hotové vtipy. Jejich podhoubí - atmosféru volné, nepřipravené improvizace, při níž občas zablýskne. Jako bychom se s ním, lehce konverzujíce, procházeli poklidným fádním sadem, ale pod nohama nám co chvíli vybuchovaly šrapnely překvapivých pravd.

MaŠ

INSPIRACE č.6 (22.12.99)

předchozí stránka (Po deseti letech)následující stránka (Jak se do lesa volá...)