archiv

 

Orgie hluku

Jdeme po hlavní pardubické třídě a odkudsi se ozve pekelný rachot. Policejní vůz je následován hlučícími stroji. Jedna, dvě, tři, deset, padesát, sto, dvěstě, možná pětset motorek. Motorky všech druhů, obsahů, podob, české i americké vlajky, kožené bundy, třásně, lenonky, šátky s pirátskými lebkami, listy marihuany i s červenými puntíky. A hlavně neskutečný rachot, násobený ještě navíc petardami rozhazovanými čas od času pod kola i lidské nohy.

Nejprve jsem pouze konsternovaně zíral na ten proud chromu, kůže a černého laku. Potom jsem zašátral v brašně a začal fotit.

Později jsem zjistil, že to byl vlastně svatební průvod. Jakýsi motorkářský boss se ženil a kamarádi mu přijeli na svatbu, ale to není tak podstatné. Přemýšlel jsem, co lidi vede ke snaze o co největší rachot. Je to snaha dát o sobě vědět? Dokázat svou nezávislost, sílu, odvahu? Nebo je to útěk před sebou samým?Před pocitem vlastní malosti?! Ucpat a udusit ten hryzavý pocit marnosti a vlastní zbytečnosti! Třeba řevem motorů. Tak tedy hodně velký rachot. Možná se to zlé lekne a uteče.

MaŠ

INSPIRACE č.5 (21.9.99)

předchozí stránka (Měkkosrdcatí)následující stránka (O náročnosti)