archiv

 

PLECHLÁČEK

Znám jednu paní, která si žila svým běžným nevzrušivým životem člověka v nejlepších letech. Přes týden v práci a o víkendech na chatě. Vždycky v pátek odpoledne usedla do motoráčku, který ji odvezl do podhůří, odkud se v neděli večer vrátila zpět do ruchu a shonu stotisícového města. Člověk by řekl, že jí vlastně nic nescházelo, a přestože my křesťané víme, že to není tak docela pravda, lze říci, že rozhodně nepatřila k lidem, jimž je stres běžnou součástí denní výbavy.

Leč přátelé této paní měli za to, že je nedůstojno cestovati vlakem a začali ji přemlouvat ke koupi auta. Takové malé a nenáročné autíčko přece nemůže škodit a podívej, kolik lidí má doma dvě auta, nebudeš závislá na manželovi atp. Tak dlouho přesvědčovali, až přesvědčili, a paní si obstarala takové malé, nenáročné a neuvěřitelně praktické autíčko.

Od té doby se mnoho změnilo, především se kamsi vytratil onen klid. Je potřeba obstarat tohle a tamto, aby se plechový mazlíček nezlobil, či aby se mu něco nestalo, je potřeba vymyslet, kam všude jet, aby byl dobře využit, když už stál tolik peněz. Ale co je na tom starání nejhorší, co kdyby ho někdo ukradl, hrůza pomyslet!

Tak nevím, co dodat. Snad tohle! Skutečně existuje přímá úměrnost mezi spokojeností člověka a množstvím věcí, které jej obklopují?

Ram

 

INSPIRACE č.4 (18.6.99)

předchozí stránka (Postřehy galerijní)následující stránka (Úvahy poststopařské)