archiv

 

Postřehy galerijní

Při své poslední návštěvě Prahy jsem navštívil skvělou výstavu Bouderlle a jeho žáci.

Prohlížel jsem si vystavené exponáty, v místnosti bylo naprosté ticho, pouze z kouta se ozýval tlumený hovor. Dvě postarší paní, jež mají za úkol střežit svěřená díla, si sdělovaly jakési nelichotivé poznatky o komsi třetím.

Najednou mi došlo, jak zajímavý rozpor se přede mnou odehrává. Lidé chodí do galerií, aby zhlédli skvosty světového věhlasu a tyhle paní si tady, sedíce mezi těmito skvosty celý den, sdělují nejnovější drby, čtou noviny či pletou ponožky pro vnoučky.

Ten rozpor se mi zalíbil tak, že jsem o něm chtěl napsat sloupek, ale nějak jsem si říkal, že tomu chybí pointa. Avšak kde se vzala, tu se vzala i ona postrádaná pointa. Tedy: Taky jsme někdy jako ta paní. Sedíce mezi čímsi velice vzácným a krásným, už si ani neuvědomujeme cenu těch věcí a chováme se, jako by snad ani neexistovaly.

Tady bych asi měl skončit, avšak tuto pěknou pointu mi jedna z nich naprosto rozvrátila, když poznamenala, že až tam ta výstava nebude, tak se jí po ní bude stýskat. Tedy teď je na vás, najít si nějakou pěknou pointu sami. Já se jdu omluvit těm paním, že jsem je obvinil z netečnosti k umění.

MaŠ

 

INSPIRACE č.4 (18.6.99)

předchozí stránka (Zeď v Matiční)následující stránka (Plechláček)