archiv

 

Zpívám

Strašně rád zpívám. V lese, na cestě, v práci, na ulici...

Samozřejmě se mi občas stává, že se po mě někdo dlouze a upřeně zadívá, chtějíce odhadnout, koho že to má před sebou. Je to zvláštní, že dnes někteří lidé zpívají pouze po čtyřech deci. Možná proto se po mě občas někteří lidé tak dlouze dívají.

Ale já nezpívám pod vlivem alkoholu, a když už pod nějakým vlivem, tak pod vlivem Ducha Svatého.

Nedávno jsem vyslechl příhodu, která se stala jedné zpěvavé dívčině.

"Dlouhou dobu jsem si neuvědomovala, že to, co si broukám, neslyším jen já, ale i lidé kolem mě. Až jednou zase takhle kráčím domů stejnou cestou jako pokaždé. Míjím dům, před kterým sedává na lavičce stará paní. I ona mě slýchávala si zpívat, měla asi dojem, že jsem veselá dívenka, co si zpívá v dobrém i zlém. Měla jsem pocit, že v tak krásném a slunečném dni budu podnikat samé zajímavé věci. Zkrátka jsem měla dobrou náladu. Avšak ta stará paní mě zastavila slovy: "Co zlého se ti, děvče, stalo? Vždyť si nezpíváš!" Stála jsem tam jak přibitá tisíci hřebíky." (PŠv)

Myslím, že to má moc hezkou pointu, když jsme divní proto, že si nezpíváme, a ne proto, že si zpíváme.

INSPIRACE č.1 (25.11.98)

předchozí stránka (Křesťanský časopis)následující stránka (Malá úvaha o globalizaci)