archiv

 

Misie je vděčnost za Golgotu

Rozhovor s bratrem kazatelem Kučerou

 

Mohu poprosit o takové malé Curriculum vitae?

Pocházím z Moravy. Narodil jsem se ve Ždánicích u Kyjova a v našem domě byla shromáždění Církve Bratrské. Odtud jsme se přestěhovali v mém školním mládí do Brna, které se stalo místem mého znovuzrození z milosti Boží v Pánu Ježíši. Tamní sbor a mládež se také staly místem mého duchovního nabírání. Vyučil jsem se obchodníkem, v letech 1938-1945 jsem zastával funkci vedoucího velkoobchodu. Po válce, když byly otevřeny vysoké školy, jsem nastoupil, podle Božího povolání v mém srdci a životě, bohosloveckou fakultu v Praze. Ovšem po dvou semestrech mě povolala rada naší církve do služby kazatele. Nastoupil jsem tedy v Rakovníku a od té doby, a to i během mého studia ve Švýcarsku a v Kutné Hoře, jsem sloužil po různých sborech. No a když jsem důchodce, tak mám takovou čestnou funkci, kterou jsem si nezvolil, která mi přišla - jsem předsedou výboru české odbočky Christoffelovy slepecké misie.

Jak jste se dostal k práci Christofelovy slepecké misie? O co v této práci jde?

Christoffelova slepecká misie byla založená v roce 1908 na pomoc postiženým lidem. Ta pomoc je rozdělena do dvou hlavních úkolů. Prvním úkolem je pomoci postiženým lidem. Tím druhým je zvěstovat těmto lidem evangelium. Tyto dva úkoly se snaží misie podle svého zakladatele Ernsta Jacoba Christoffela naplňovat. Jedno z jeho vůdčích hesel zní: Misie je vděčnost za Golgotu. Ta misie má název slepecká, ale postupem času se rozšířila i na hluchoněmé, hluchoslepé, postižení ortopedická a také psychická. Lidé postižení povodněmi, válečnými konflikty, tuberkulózou. Tam všude mohla slepecká misie zaměřit své úsilí.

Z  malých začátků pastora Christoffela v Turecku se misie rozrostla do sto šesti zemí světa, má tam více než tisíc projektů, tisícovky pracovníků, asi sto dvacet pět misionářů, velký počet lékařů, pomocníků, ale třeba také truhlářů. Konkrétně mohu zmínit jednoho, který má svou dílnu pro ortopedicky postižené v Betlémě. Christoffelova slepecká misie tyto postižené mladé muže vystrojí, například protézami, a učí je v té dílně uměleckému zpracování dřeva, soustružení, výrobě upomínkových předmětů. Lidé, kteří by neměli žádnou možnost existence, tak mají úplně novou šanci uplatnění. Tou dílnou, která je mimochodem velice nabitá, protože je o tuto možnost velký zájem, procházejí jak Židé, tak Arabové.

Christoffelova slepecká misie se tedy stará nejen o prevenci zrakových i jiných postižení, ale také o uplatnění těch již postižených, kteří by jinak byli žebráky nebo by byli přítěží svým rodinám. Takový nevidomý člověk může být vyškolen k pěstování zeleniny, chování slepic, králíků, pletení košíků, jako telefonista, dokonce jsou i nevidomé švadleny. Jsou nejrůznější, někdy až překvapivě bohaté, možnosti uplatnění těchto lidí. Misie se také postará o to, aby se tito lidé mohli stát členy některého místního sboru. Misie sama nezakládá sbory, nepůsobí jako církev, ale působí ku pomoci potřebným. Ročně pomůže osmi až devíti milionům lidí a z darů a sbírek svých přátel vynaložila například vloni přes sedmdesát milionů marek na tuto službu.

Zvláštní oblastí zdravotnické péče jsou operace šedého zákalu, který je ve světě velmi rozšířen. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace je na světě čtyřicet pět milionů nevidomých lidí. Takřka polovina z toho množství, sedmnáct milionů lidí, má šedý zákal. Ti by po operaci mohli zase vidět. Ovšem lidstvo má jiné starosti, než vracet nějakému černochovi či asiatovi zrak. Nejsou prostředky ani lidé. Proto se Christoffelova slepecká misie snaží těmto lidem zrak vracet. Vloni to bylo více něž čtvrt milionu lidí a misie se snaží toto číslo stále zvyšovat.

Je spočítáno, že pokud by ten nynější stav nezájmu dále trval, pak by se v roce 2020 počet nevidomých lidí na světě zdvojnásobil. Tedy devadesát milionů nevidomých. Vstříc této hrozné hrozbě vyhlásila Christoffelova slepecká misie, spolu s dalšími organizacemi, akci Správně vidět. Ten název souvisí se zmíněným rokem 2020. Číslo 20 20 je v Americe symbolem dobrého zraku. Tato akce je podporována Světovou zdravotnickou organizací a dalšími organizacemi, státníky, předními lékaři.

Jsme velice šťastni, že do této akce se mohl zapojit také český lékař Dr. Jan Týnovský, třicet šest let, svobodný, který vystudoval v Olomouci a při svém dalším studiu v Anglii, z inzerátu vyrozuměl, že Christoffelova slepecká misie koná takovou práci a hledá pracovníky, přihlásil se a po různých průpravách a školeních byl přijat. Nastoupil do služby na ostrově Samar na Filipínách. Ostrov Samar má asi jeden a půl milionu obyvatel.Nikdy tam oční lékař nebyl, přestože zrakově postižených je tam veliká spousta. Jan je člověk velice skromný a nedokáže se chlubit nějakou cifrou. On to také kvůli té ciferné hodnotě nedělá. Velice se na mě zlobí, jestliže já o něm něco do tisku, nebo dokonce do televize uvádím. Z Filipín šel do Lahan, kde spolupůsobí s doktorem Henigem, který je zakladatelem tamní nemocnice, a tito dva lékaři denně vykonají asi stovku operací šedého zákalu. Chce to dokonalou organizaci a zkušenost těchto dvou lékařů, protože se operuje na několika stolech současně Doktor Týnovský mi se zápalem vyprávěl, jak je to zvláštní, že člověk, který přišel do jejich péče slepý, najednou po té operaci vidí a má z toho velikou radost a je velice vděčný. Mám to všem přátelům této misie vyřídit: Není to nadarmo, jestliže se za misii modlíte a jestliže na misii přispíváte!

Dneska je někdy mezi mladými křesťany vidět taková honba za duchovními zážitky a to není moc dobré, ale přesto se zeptám: Máte nějaké takové zkušenosti? Nebo víte o situacích, které "nejsou úplně normální"? Jak prožíváte Boží vedení?

Něco tak překotně předivného vám asi nepovím, ale to už je u Pána Boha taková samozřejmost, že o tu práci pečuje a že ji koná. Předivné je to, že já, který jsem chtěl být původně misionářem v Číně, jsem se k té misijní práci dostal jiným způsobem, že mohu napomáhat Christoffelově slepecké misii. Předivné je, že tady v naší republice za stávající hospodářské situace máme přátele, kteří na misii myslí. A předivné je i to, že Pán Bůh bez našeho člověčího doprošování a nebo usilování dal misijního lékaře z Čech. Předivné je, že už máme dalšího mladého českého lékaře. Je to Petr Horák z Prostějovska, který lékařství zatím studuje, a který chce s pomocí Boží položit svoji službu a svůj život Pánu Bohu k dispozici právě pro Christoffelovu slepeckou misii. To jsou takové radostné zkušenosti s Boží pomocí a péčí. Předivné je, že se nám dařilo konat tuto práci ilegálně i za komunistů.

My jsme tehdy mohli vybrat asi tak dvě stě tisíc korun za ta léta ilegálního působení a tyto jsme takovým pololegálním způsobem přeměňovali na východní marky a ty jsme věnovali Christoffelově slepecké misii, která měla ve Východním Německu v Potsdamu své středisko. Odtud putovaly do Afriky různé přístroje, optické dílny, také odborníci, optici, kteří asi na pěti místech v Africe v nemocnicích měli své optické dílny, kde vyráběli přímo nové brýle, pro ty ošetřené, nebo zrakově postižené. Do této práce zacvičovali také místní, často přímo postižené, kteří měli protézu, nebo byli po operaci šedého zákalu.

Vy jste člověk, který mnoho prožil. Několik diktatur, období hodnocená velmi záporně. Období duchovně nedobrá. Jak hodnotíte současnou dobu. Proměnili se lidé?

Podle mého mínění se zde velice hořce a bolavě naplňuje to slovo, které je v Písmu: svět ve zlém leží. A tak se člověk hrozí toho, že se svět ve zlém válí a že to zlo narůstá víc a víc. To je jedna velice bolavá záležitost. Bolavé je to v našem národě. Mnozí lidé si tu svobodu vykládají po svém: Svoboda je to, co vyhovuje mně. Lidé se velice a velice pachtí po vezdejším majetku. Honba za penězi je něco, co zachvátilo nejen náš národ, ale celé lidstvo, a jestliže lidé v našem národě mají teď svobodu, tak chtějí dohnat to, co snad zameškali. Samozřejmě uchvátí to také naše mladé podnikavé lidi, kteří se tomu pak velice věnují. Jejich duše jsou zachváceny, uchváceny, upoutány tímto dychtěním a tímto překotným snažením. Trpí tím jejich duchovní stav, trpí tím jejich rodiny.

Jeden takový mladý bratr měl velice prosperující, dobrou firmu. Podal mi vloni zprávu o tom, že svojí firmu převedl do vlastnictví jiné firmy, stal se zaměstnancem této firmy a vloni v létě mohl být se svojí ženou a dětmi na dovolené. Tento bratr takhle dál pokračuje. Pro svoji rodinu si přiměřeně vydělá, možná ne tolik jako samostatný podnikatel, ale zase pro svoji rodinu má úplně jiné hodnoty, než víc peněz, a to je právě účast u Božího slova, vedení dětí k Božímu slovu a k Pánu Bohu a to všecko, co souvisí s požehnaným duchovním životem Božího dítěte.

Jak se změnila naše církev? Jak se změnili křesťané? Jsou tu nové duchovní proudy...

To je velice nesnadná otázka a také otázka, řekl bych, s určitou hořkou příměsí, zvláště budou-li mou odpověď sledovat mladí lidé, kteří na to mají úplně jiný pohled než sedmdesátisedmiletý člověk. Byť by to byl kazatel, ale možná právě proto, že jsem víc než padesát roků sloužil a sloužím slovem. Ale předesílám, že to je mé mínění, jakkoli opřené o názory jiných lidí.

Já jsem slyšel od řady lidí, kteří jsou, řekněme ve věku mezi padesátkou, osmdesátkou: To je úplně jiná církev, než do které jsem vstoupil. To se ozvalo i na jedné konferenci a k tomu jeden mladý bratr zvolal jásavě halejujah. Ale já se k tomu halejujah stále ještě nedokážu připojit. Ten mladý bratr to myslel dobře: Je to jiná církev, tedy jiná tím dobrým způsobem a já bych rád, abychom to, co zde k děkování v církvích i v naší církvi je, poznávali, a abychom za to Pánu Bohu opravdu volali vděčně halejujah. My jsme ale v té starší generaci trochu zajati určitými představami. Já to u nás povím přísně - předsudky, vůči tomu, co se teď děje v církvích a co se děje i v naší církvi a některých sborech.

Já bych tady citoval výrok jedné mladé sestry, kterou znám od mládí. Ona mi řekla: Já jezdím do Prahy na Maniny a v našem sboru na shromáždění nechodím, protože v CB to není žádný vzrůšo. Je to obžalování, možná oprávněné, sboru, kde měla být a byla vlastně původně doma. Je to také vychválení sboru na Maninách. Obojí je docela oprávněné.

Jestliže však mladí lidé hledají ve svém duchovním životě vzrůšo, pak je najdou. Některé směry jsou až příliš radikální a krajní, ale to vzrůšo tím způsobem je víc a víc takové řekl bych "hutnější". Inu, já bych to pověděl takhle: Po rozhovoru s tou mladou sestrou jsem ji sledoval. Z povzdálí, ale přece jen. Ona se provdala a je nyní členkou v jiném sboru Církve Bratrské - to dalo to provdání. Už nehledá vzrůšo, hledá, kde by se mohla zapojit do práce Božího díla. Se svým manželem působí v tamním sboru, pořádají letní i jiné akce pro děti a dorost. To vzrůšo ve smyslu citového vzplanutí už tady takové není, ale v jejím srdci je něco velikého a vděčného. Což bych vlastně vyjádřil tím heslem Ernsta Jacoba Christoffela: Misie je vděčnost za Golgotu. A to je něco úplně jiného, než nějaké vzrůšo. Jestliže nám záleží na projevech citů, vzrušení citů, tak ať jdeme tam, kde se nějak mluví jazyky z Ducha svatého i z lidské psychiky a kde se dějí všelijaká zvláštní i nezvláštní uzdravování, ale tady se jedná o to, aby lidé přišli ke spasení. Tady se jedná o to, aby se na sborech nevyhlašovalo pouze: Ten a ten bratr jsou nemocní, modlete se za ně, ale velice konkrétně a otevřeně jako při těch nemocích: ten a ten bratr je duchovně postižen tím a tím, modleme se za něho. Aby jej Pán Bůh z toho vysvobodil, protože pozemské nemoci, ať jsou sebenesnadnější, jsou-li uzdraveny, přinesou výsledek pro pozemský život, ale jestliže jsou uzdraveny naše duchovní bídy a choroby, tak to je pro věčnost. O to nám má jít. Kde se solidně usiluje o duchovní růst takovým novějším pojetím sborového života a kde k tomu napomáhá třeba i to chválení Pána Boha v jazycích i to uzdravování, tak to je dobře, ale kde se z toho dělá smysl a cíl sborového života a kde se z toho uzdravování či mluvení jazyků dělá jakási duchovní podmínka, nebo dokonce už takové náboženství, tam prosím mám určité pochybnosti. Dostal jsem do rukou známou knihu. Ta kniha byla od sestry Ruth Khulmanové: Věřím v zázraky. Mně stačilo přečíst si ten nadpis a říci si: Já ne. Já věřím, že zázraky se dějí, ale já věřím v Pána Ježíše Krista. Zázraky pro mě nejsou předmětem mé víry. Pán Ježíš sám je předmětem mé víry, tak jak to spolu s dalšími křesťany vyznávám: Věřím v Boha otce, v jeho syna Ježíše Krista, v Ducha svatého, ale pak už je dále: věřím svatou církev obecnou, ne v tu církev. A věřím zázraky. Zázraky se dějí, já bych mohl i ze svého života vyprávět. Prožil jsem zázraky, ale věřím v Pána Ježíše a ne v zázraky. To je potom zlé, jestliže se z něčeho, co se z Písma vytrhne, udělá jakýsi kouzelný proutek, který má všecko určovat, dirigovat, všecko proměňovat. Jen Pán Ježíš!

Myslíte, že jsme nějaké téma, které je třeba zmínit, nezmínili?

Budu vděčen, budete-li pamatovat slova Pána Ježíše: Jděte po všem světě a zvěstujte evangelium všemu stvoření. Nemáte-li přímo Boží puzení, nemáte-li možnost stát se misionáři, pak buďte těmi, kteří stojí zástupně za misionáři a vytvářejí jim zázemí. Příkaz Pána Ježíše v této době - blízko jeho příchodu, tak důležitý: Jděte po všem světě, zvěstujte evangelium všemu stvoření, bude tak i za vaší pomoci z Boží milosti naplňován.

Jsem rád, že mohu tu práci konat. Je to zápas o čas a zápas o síly, ale dělám ji. A ještě sloužím svým způsobem misijně i jinak, mezi dětmi i dospělými. Je to Boží milost a já jsem vděčen za takové příležitosti v mém životě. Děkuji také za vaše modlitby.

Kdybyste potřebovali něco vědět, nechávám zde adresu: Christoffelova slepecká misie, Tomíčkova 49, 57001 Litomyšl, tel. 0464/3727 K té adrese ještě něco dalšího: Nezapamatujete-li si ji, pak stačí napsat Slepecká misie Litomyšl a mně to docela dobře přijde tak jako přišel jistý dopis z Rokycan, který milá paní, která sledovala náš pořad v České Televizi o Slepecké misii, nadepsala: Chrizolova letecká misie Litomyšl. Já jsem tehdy hodně cestoval. Moje manželka, která má tu dobrou vlastnost manželek, že občas kouknou svému manželovi přes rameno - ať to dělají dál, je to dobré, mi řekla: Jen se nad tou adresou moc neusmívej, vždyť ty jsi taková letecká misie.

Otázky kladl MaŠ.

INSPIRACE č.5 (21.9.99)

předchozí stránka (Motivem má být láska)následující stránka (Nejdůležitější je pro ně to, co právě dělám)