archiv

 

Nejdůležitější je pro mne to, co právě dělám.

O rozhovor jsem požádal Honzu Marela, člena KS v Hořicích.

Mohl bych poprosit o malé a stručné Curriculum vitae?

Tak tedy : Jmenuji se Jeník Marel, pocházím z Hořic a letos mi bylo, pokud umím počítat, 38 roků. Vzdělání mám úplné střední odborné (bývalí vládnoucí si nepřáli, aby synové pravicových oportunistů měli vzdělání, a tak i s tím byly určité potíže). Ale nestěžuji si, škola života vydá víc, než nejlepší universita. Po řádném ukončení středního odborného učiliště elektrotechnického jsem byl zařazen do procesu. Pochopitelně v dělnické profesi, což jsem vydržel přesně měsíc, a tak jsem se stal fluktuantem.

Moje první skutečná práce se našla v tzv. komunále, v podniku Kovo - Dřevo - Elektro, kde jsem se činil coby opravář domácích hracích mašinek, od tranzistoráku po tehdy vzácné a začínající videorekordéry. Soudruh šéf si možná tehdy ani nevšimnul, že jsem vyučen na parní elektrátrny, ale to, co jsem opravil, většinou fungovalo, a tak byla se mnou relativní spokojenost.

Z tohoto místa jsem si na přání vojenských pánů na dva roky odskočil. Nějak tehdy polevila bdělost, a tak jsem se dostal do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze. Tam jsem poznal dost zajímavých lidí, a navázal jsem "profesionální kontakty", které mi umožnily další působení na "kulturní frontě". Po vojně to bylo ve Štúdiu S, což je divadlo malých forem v Bratislavě, s kmenovými herci typu: Milan Lasica, Július Satinský, Marian Labuda a dalšími vynikajícími lidmi, které jsem tam poznal. Po návratu do Historických zemí Českých jsem dělal to i ono - opět opraváře magnetofonů, potom totéž v Československém rozhlase Praha, Vinohradská 12, a tam mne zastihla nejdřív revoluce, a potom i to, že jsem uvěřil ve svého Pána a Spasitele. Tehdy jsem poznal, že je čas vrátit se domů, což jsem vzal malou oklikou přes Český rozhlas Hradec Králové, kde jsem se dostal trochu i k redakční práci, a přes Unhošť, kde jsem spolupracoval na stavbě nového nahrávacího studia. Stalo se mi, že jsem se při tom všem nestačil oženit. No, a teď jsem tady.

Líbí se ti hudba, kterou na nás dnes chrlí soukromá rádia?

Abych řekl pravdu, hudbu, kterou na nás chrlí soukromá rádia, nejsem kompetentní posuzovat, poněvadž je mnoho neposlouchám. To, co mohu sem - tam zaslechnout, mi moc ideální nepřipadá, ale - ruku na srdce - co mají ti chudáci hrát? Na jedné straně je výběr, který je k dispozici, na druhé tyranie průzkumů sledovanosti a píplmetrů, které neúprosně zaznamenají každou odchylku od "vkusu typického posluchače". Asi bych to nemohl dělat.

Jakou hudbu máš rád?

Mám rád každou hudbu, která je "o něčem". Proto jsem příliš nezakotvil v dechovce, i když se přiznám, že mám doma desku s Kmochovými pochody, a že jsem si ji několikrát poslechl. Jinak mi žánrové dělení může být zcizeno.

Co ti dává vážná muzika?

Vážná muzika, to je zahrádka, kde jsou plody sladké i trpké, suché i šťavnaté, kořeněné i mdlé chuti, a tudíž je těžko najít jednoduché vyjádření toho, co mi tato muzika dává. U Bacha se dá najít klid, u Beethovena síla, v Mozartovi je jas a v Haendlovi hloubka. A to jsem se nezmínil třeba o neznámých českých vesnických kantorech, kteří nechali svoje noty v nějaké kredenci na kůru, a když to teď, po pár stech letech, vytáhnete na světlo, nestačíte zírat. Oni hráli v kostele, v hospodě, na pohřbech i dětem ve škole, se štrajchem i s plechem, a hlavně, nedívali se na život spatra, oni žili mezi lidmi a s lidmi, a to je na té muzice dobře znát. Taková hudba mi asi dává nejvíc - opravdová, psaná pro lidi, ne exhibice pro hrstku zasvěcenců, ale na druhé straně ne podbízení se vkusu i nevkusu posluchačů. A to neplatí jen pro klasiku. Takovou hudbu najdete - i když poněkud obtížněji - třeba u Hanuše nebo u Ebena, jen umět poslouchat a chtít hledat. Hudba je řečí duše, a pokud nás řeč duše našich bližních zajímá, je dobré naučit se jí rozumět.

Křesťan a muzika, jak to jde dohromady?

Křesťan a muzika. Zkuste si představit, že naše pobývání tady je přípravou na to, že jednou bude navěky naším zaměstnáním chválit našeho Pána, uctívat Ho a vyvyšovat, a to se neobejde bez hudby nadzemsky krásné, a přesto všem otevřené, plné světla a porozumění, vděčnosti a lásky. Tady se k tomu můžeme jen přiblížit, ale tam... joj! Před nedávnem jsem měl pocit, že jsem něčeho takového svědkem. Představte si, bylo to v televizi. Ten pořad se jmenoval Bobby Jones Gospel, a ČT ho uváděla na pokračování, vždycky od půlnoci do půl jedné. Vypadalo to asi takhle : na pódiu profesionální muzikanti a zpěváci, natřískaný sál plný černochů, kteří skákali, tancovali, zpívali, a vůbec se všelijak vrtěli do rytmu nádherných Božích chval. Zpívalo se o spasení a vykoupení, o stvoření světa, o radosti i o starostech, ale všechno vedlo k jednomu : Ježíš je vítěz nade vším. A moje vlastní primitivní představa nebe je taková - budou tam mnohá místa, kde se budou mnozí bratři a sestry radovat společně, každý, jak se mu líbí, a každý, jak mu zobák narostl (ten zobák mu nakonec přece stvořil Bůh), a dohromady to bude jeden velmi sourodý a čistý proud chval a uctívání. Ony asi v nebi budou i jiné věci, ale myslím, že tohle tam bude určitě.

Myslíš, že může křesťanovi něco dát hudba nevěřících aurorů?

Hudba nevěřících autorů se musí podrobovat jistému zkoumání, stejně jako poezie či divadlo a všechny ostatní obory, které v sobě mohou nést nějaký duchovní náboj. Dovedu si představit, že existuje i hudba vyloženě jedovatá a nebezpečná, že tak, jako lze hudbou léčit bolavou duši, je jí možno i zraňovat a zabíjet. Mnohdy se o tom jako první přesvědčí sami její tvůrci. A potíž je v tom, že vnímání hudby je silně individuální.Každý člověk je "jinak naladěn". Já sám se snažím hodnotit vše bez předsudků, ale mám jistou velmi ostrou hranici, která nesmí být překročena. Odmítám například to, co se vysmívá Pánu Ježíši, či co snižuje Jeho božství (což je například i rocková opera Jesus Christ Superstar, na kterou některé sbory jisté nejmenované církve pořádaly hromadné zájezdy), velmi opatrně přistupuji i k hudbě jiných než křesťanských náboženských směrů atd.

Zatím jsem psal spíš o tom, co může křesťanovi hudba nevěřícího autora vzít. A co mu tedy může dát? Zase je to tak, jako u jiného umění : především porozumění, poznání, sblížení (my, křesťané, jako bychom mnohdy žili ve své ulitě, ze které není moc vidět ven), a zároveň i to, co dává jiným lidem : zážitek jakési rezonance s myšlením a cítěním autora i ostatních posluchačů. To však nemá být náhražkou Boha - nesmíme zapomínat, že je Bohem žárlivě milujícím.

Od začátku roku jsi ředitelem Hořického kina, je to pro tebe něco nového? Jak to příjmáš?

Pochopitelně, je pro mne nové úplně všechno, nikdy jsem nedělal ani ředitele, ani v kině. A jak to přijímám? Jsem z dřívějška zvyklý pořád se učit novému, v tom bych problém neviděl. A to, co je někdy opravdu na ostří nože, procházím na víru. Věřím tomu, že jsem tady v souladu s Boží vůlí a že tady mohu nějak našemu Pánu posloužit. Věřím, že je žádoucí, aby křesťané měli nějaký vliv ve správě věcí veřejných, zvlášť, pokud jsou k tomu sami vyzváni. Pochopitelně, musel jsem tady poněkud ustoupit od své představy o zaměřění všeho, co dělám, jen ke chvále Boží, já sám bych se raději viděl třeba v Betlémě v Kloboukách u Brna, věřím však, že teď jsem přesně tam, kde mne právě v této chvíli Bůh chce mít.

Myslíš, že můžou současné filmy křesťanům něco dát?

Současné filmy určitě můžou křesťanům dát mnohé. Již jsem se zmínil o tom, co může dát věřícímu hudba nevěřících autorů, a já myslím, že se to dá zobecnit na veškeré tvůrčí aktivity. Za sebe bych z poslední doby v tomto směru vysoko hodnotil filmy Zachraňte vojína Ryana, Život je krásný, Návrat Idiota, Druhá nebo první atd. Kdo jste na některém z těchto filmů byli, víte, o čem tady píšu. Ale i díla zdánlivě bez hlubšího obsahu mohou člověku dost pomoci korigovat svoje pohledy na to, co si ostatní lidé myslí, proč a na základě čeho jednají, co je trápí a čemu se třeba smějí. Příkladem může být třeba film Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský, jehož sebeironie nepůsobí zrovna křesťansky, a přesto bych ho každému, kdo chce žít mezi lidmi a přinášet jim dobrou zprávu o spasení, doporučil. A kromě toho je ten film bezvadná zábava.

Dovedl bys definovat termín "Dobrý film"?

Dobrý film nelže. Není třeba si vymýšlet supermany nebo hvězdné války, život sám je daleko pestřejší, než lidská fantazie. Není to totiž ani lidský výmysl, ani plod nějaké náhody, jde o Boží stvoření. Takže druhý parametr dobrého filmu : je o životě. A pokud takové dílo navíc splňuje podmínku předpokladu jisté inteligence u diváka, tedy není vlezle polopatistické, ani lacině podbízivé, je na světě dobrý film. On totiž film je, a dokud bude existovat, i bude, především lidovou zábavou. Ale to neznamená, že musí být stupidní nebo pokleslý.

Chodí lidé do kina?

Lidé do kina chodí, jak na co. Jsou filmy, které mne příjemně překvapily (např. Návrat Idiota, i když tady nejspíš jde o dílo televizní reklamy), jsou i filmy, které jsem objednával s vědomím, že nejde o kasovní trhák (např. již zmíněný Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský). Vcelku mile mne překvapilo to, že diváci již nepreferují jednoznačně americké akční záležitosti, ani jiné pokleslé žánry, a vracejí se na náročnější zábavu. Tak tedy mohu uvést, že to, co já považuji za špatné, má většinou i mizernou návštěvnost. Lidé to nějak poznají, já tomu říkám : "Vajíčka snášet neumím, ale zkažený poznám."

Co považuješ za nejpodstatnější, ve svém životě? Jaký je tvůj hodnotový žebříček?

Nejpodstatnější v mém životě je můj vztah s Pánem Ježíšem skrze Ducha Svatého. Můj hodnotový žebříček jím začíná, a na těch dalších příčkách se objevují různé záležitosti, podle toho, do čeho právě mne můj Pán povolává. Někdy je výš moje práce, někdy má matka, někdy služba v církvi, a někdy třeba koňské závody v Jeníkově. Kdybych byl ženatý a měl rodinu, asi bych si to nemohl dovolit. Takhle však bych mohl svůj hodnotový žebříček zjednodušeně popsat slovy: Nejdůležitější je pro mne to, co právě dělám.

Otázky kladl MaŠ

INSPIRACE č.4 (18.6.99)

předchozí stránka (Misie je vděčnost za Golgotu)následující stránka (Bach a Mozart jsou Bombeři)