archiv

 

Bach a Mozart jsou bombeři

Rozhovor s muzikologem PhDr. Lubošem Stehlíkem.

mp: Jak může dnešní mladý člověk zjistit, že vážná hudba není vyschlá konzerva, ale kouzelný poklad?

LS: Má-li někdo chuť nacházet krásno i v této oblasti, tak musí být především otevřený. Mít otevřenou duši a přijímat. Ale moc nevěřím na to, že by mladý člověk přišel na chuť vážné hudbě tím, že půjde třeba na koncert České filharmonie. Spíš by měl jít za mladými interprety, třeba na koncerty tzv. autentické hudby.

mp: Můžeš ten termín vysvětlit?

LS: Když se soubory snaží co nejvíce se přiblížit dobovému ideálu zvukovému a interpretačnímu. Samozřejmě to bude vždycky jen odlesk. Ale právě tady jsou možné různé průnikové projekty. Například Kronos Quartet, to je příklad toho, jak může soudobá hudba oslovit mladý lidi. Na jejich pražském koncertu v Rudolfinu byli mladí lidé, kteří tam jindy nepřijdou a bylo to skvělý. To je jedna z cest a celkem dobrá. Rozhodně lepší než "tři tenoři". Ale vždycky má mladý člověk velikou výhodu, když má zázemí v rodině nebo se pohybuje v okruhu lidí, kteří mají podobnou snahu si rozšířit svoje poznání, ovšem vždycky spíš v takovýhle neobvyklých projektech, než v stabilních institucích typu České filharmonie nebo FOK. Oni toho taky pro mladý lidi moc nedělají. Filharmonie má sice cyklus pro mladé s průvodním slovem dirigenta, ale nemá to dobrou úroveň. Takový člověk jako byl Bernstein, který dělal koncerty pro mladé, neexistuje. A ta nechuť k vážné hudbě vlastně vzniká už na základní škole, kdy se dělají tzv. výchovné koncerty, ale naprosto nevhodně.

mp: Myslíš si, že křesťan má v sobě jaké-si předpoklady pro přijetí náročnější muziky, kterou je třeba soustředěně poslouchat?

LS: Myslím, že ne. Možná kdysi, kdy ještě ta užitková hudba byla velmi podobná té hudbě umělecky náročné, tehdy snad ano. Sepětí člověka s takovou institucí jako kostel bylo mnohem bližší, figurální hudba byla běžnou součástí bohoslužeb. Ale dneska, kdy nůžky mezi populární a vážnou hudbou jsou velice rozevřené, nemá účastník bohoslužeb a náboženství nějaký větší předpoklad přijmout Mahlera či Brahmse než člověk, který nevěří. Ty důvody jsou jiné. Opravdu dost sázím na rodinné prostředí a pak je to někdy otázka náhody, když má někdo kamaráda, který ho dokáže "zfanfrnět". Ale zpěvníček mládeže k vážné hudbě nepřivede. Leda by tomu pomohly samotné sbory či církve, že by v tomto smyslu vyvíjely jakousi misijní činnost.

mp: Tvoje děti doma poslouchají docela jiné věci než Ty. Můžeš o něčem z toho říci, že Tě to zaujalo?

LS: Není to tak, že by poslouchaly úplně něco jiného. Třeba dcery (10 a 12 let) jsou schopny poslouchat téměř stejnou hudbu jako já. Mají rády Dvořáka, baletní hudbu, Čajkovského, ale poslouchají i Phila Collinse a Enyu. Ale tím, že se je snažíme občas vzít do opery nebo na koncert, je to jejich rozmezí velké. U syna je to horší. Poslouchá Metallicu, někdy až techno, což mi nic neříká, ale já to respektuju, když mě s tím příliš neobtěžuje, nejlépe když to poslouchá ve sluchátkách. Z té žvýkačkové hudby už vyrostl na úroveň U2, Cranberries a je schopen vyposlechnout i Carmina Burana. U něho záleží na tom, aby ta která vážná hudba byla hodně hodně kontrastní, aby tam byla rychlejší tempa, při volných větách usíná.

mp: Poslouchá někdo u syna ve třídě vážnou hudbu?

LS: Ne, ten obecný vkus znáš jistě sám. Ale je pravda, že je velice kritický vůči některým projevům jako třeba Kelly Family a podobná prostoduchá hudba, a naopak nesnáší české zpěváky, známé staré matadory jako je pan Gott a podobně, to už téhle generaci asi nic neříká. Mají rádi Beatles, Bee Gees, což je kvalitní muzika, poslouchají bratry Ebeny, což se mi taky líbí, to je velice inteligentní hudba, kterou jsem díky nim mohl sám poznat. A to ani mladí lidé nevědí, že David Eben vede nejlepší chorální soubor u nás a možná i v blízkém okolí.

mp: Jaká hudba je Ti protivná a proč?

LS: Veškerá hloupá a vykonstruovaná, to jest vykalkulovaná hudba, kde je málo srdce, málo citu a je vidět, že tam byl na prvním místě kalkul. Z oblasti vážné hudby mi vůbec nic neříká tvorba Marka Kopelenta, Stockhausena, Bouleze. V oblasti populární hudby jsem laik, ale i tady bych řekl, že se mi nelíbí hloupá hudba, která preferuje jednostranné emocionální směřování, určitý výsek lidské psychiky - hlukem, stereotypním nevynalézavým rytmem. Techno mi skutečně nic neříká. Ale díky synovi jsem přišel na chuť U2, Sinéad O'Connor a podobně. Nemám rád určitý typ tzv. crossoveru (propojování odlišných hudebních žánrů a stylů, často ve spojení s etnickou hudbou - poznámka mp), protože tam je vedle velice zajímavých průnikových projektů řada neuvěřitelných kýčů. Čím hudební vydavatelství někdy zahlušují lidi, to je neskutečný paskvil.

mp: Jakou hudbu (žánr, skladatele) máš tedy nejraději?

LS: Vzhledem k tomu, že mám největší přehled v rozmezí od baroka do první poloviny 20.století, tak preferuju tuto oblast. Renesanční a středověkou hudbou se zabývám velice selektivně a výjimečně. Ale poslouchám všechno, musím i chci, nedávám přednost jednomu žánru před ostatními. Kdybych ale přeci měl něco vyzvednout, tak by to byla asi vokálně instrumentální hudba jako třeba velká oratoria nebo naopak svět komorní písně. Pokud jde o skladatele, to je dosti složitá otázka. Dneska se koncertní život pohybuje kolem velkých jmen jako je Bach, Beethoven, Mozart, Mahler, Stravinský, ale myslím, že je to ke škodě nás všech. Sám neustále objevuju skladatele a skladby, které jsem neznal nebo znal pouze z encyklopedie a zjišťuju, že to je hudba mnohdy srovnatelná s těmi velkými jmény. Při poslechu záleží hodně na chuti, na co má člověk v té chvíli náladu. Záleží i hodně na interpretaci. Kdybych měl přeci někoho jmenovat, nesměl bych opomenout Bachovo jméno, protože všechno, co Bach napsal, bylo výborný. To se zdaleka nedá říct o každém z pozdějšího období. Mám rád raného Mozarta, pozdní kvartety Beethovena, Brahmse, toho v poslední době poslouchám moc, je mi teď blízký. Vždycky jsem měl rád Mahlera, Zemlinského, Stravinského, Martinů, Janáčka. Dost mě mrzí, že Janáček je u nás stále nepochopen. Ze současných skladatelů si musím hodně vybírat. Je mi blízký do značné míry třeba Eben a Arvo Pärt.

Povídání pokračovalo, pásek v magnetofonu nikoli. Aspoň jsem se tu nemusel rozepisovat o tom, že posluchačů vážné hudby ve světě stále ubývá. To by mohlo deprimovat. Nebo snad naopak - vybídnout k většímu zájmu? K mládí se vždy hodila chuť vyhledávat to opomíjené, přehlížené, muzejní... A pokud byste chtěli k poslouchání klasické hudby číst zasvěcené a přitom poutavé články, vězte, že existuje vynikající měsíčník HARMONIE (pro klasickou hudbu, jazz a tanec), v jehož redakci právě Luboš Stehlík jakožto zástupce šéfredaktora pracuje a pilně píše.

Otázky kladl Michal Plzák

Přejato z časopisu Bratrstvo 8/97

INSPIRACE č.4 (18.6.99)

předchozí stránka (Nejdůležitější je pro mě to, co právě dělám)následující stránka (Zalepovač mezer)