archiv

 

Zalepovač mezer

Rozhovor s Danielem Fajfrem

Jedno z pravidelných setkání mládeže ve sboru Církve bratrské v Hradci Hrálové bylo poněkud neobvyklé. Hostem byl Daniel Fajfr a odpovídal na naše dotazy. Věřím, že přes nutné zkrácení a úpravy má co říci i vám.

Bylo by docela zajímavé, kdybyste řekl, čím jste prošel, jak jste uvěřil v Boha, a tak.

Otec byl kazatel, takže jsem měl kladný vztah k Božím věcem. V devíti letech jsem prožil, mohu říct obrácení. Byl jsem na takovém velkém shromáždění a kazatel vyprávěl příběh o pastýři a ovečkách. O tom, že se ta jedna ztratila, a ten pastýř nechal těch devadesát devět a tu jednu hledal. Tam jsem se dozvěděl, že jsem tou ztracenou ovečkou. Velice jsem toužil patřit Pánu Ježíši. Všichni odcházeli, ale já jsem zůstal sedět. Rodiče asi někde s někým hovořili a já jsem plakal nad tím, že jsem hříšný a že nikam nepatřím. Přišel ke mě jeden bratr a ten se ptal, jestli bych se chtěl stát ovečkou Pána Ježíše. Chtěl jsem. A když se se mnou modlil, tak jsem prožil obrácení - v devíti letech. To bylo v roce 1961. Přišel jsem domů a do své Bible jsem si na první stránku napsal: toho a toho dne 1961 jsem přijal Pána Ježíše Krista jako svého spasitele.

Život šel dál. Často jsme u nás měli hosty, a když byla společná pobožnost, tak otec rozdal Bible. Když někdo dostal moji Bibli do ruky, tak tam četl, že jsem uvěřil v Pána Ježíše. Vždycky když to skončilo, tak ke mě přišel nějaký horlivý bratr. Danieli to je krásný, tak ty patříš Pánu Ježíši. Ze začátku mi to moc nevadilo, ale později mi to vadit začalo. Zvlášť, když se blížil ten pubertální věk. Začal jsem se ve škole za Ježíše stydět. Už jsem si tak nečetl z Bible, už mě to tak nefascinovalo. Jednoho dne, když jsme zase u nás měli návštěvu a někdo za mnou zase přišel, tak jsem si počkal, až návštěva odejde, šel jsem k rodičům do kuchyně, vzal jsem tu Bibli a řekl: To, co je tady napsaný, není pravda, vytrhl ten list a hodil ho rodičům pod nohy. To mi bylo asi 15 let.

Dál jsem ale v Pána Boha věřil, akorát jsem si myslel, že v takové odevzdané víře bych přišel o mnoho. A já si chtěl užít. Měl jsem hodně nevěřících přátel, rád jsem sportoval. Myslej jsem si, že by mně odevzdání Kristu bránilo v plném životě. Když jsem začal studovat v Praze, říkal jsem si: Konečně budu od rodičů. Nebudu muset poslouchat, budu si dělat co chci, chodit do hospody. Ale po prvních pokusech jsem zjistil, že žiju nešťastný život. Nemohl jsem se radovat s křesťany, i když jsem dál chodil do shromáždění. Tam jsem viděl, že se lidé radují a chválí Pána. To jsem nemohl, protože jsem se nechtěl cele vydat Bohu. Když jsem byl zase s nevěřícímy kamarády, tak jsem se s nimi taky nemohl radovat. Prožil jsem snad nejtěžší období ve svém životě.

Tehdy tam působil nějaký John Mac Farlane, před těmi pětadvaceti lety, a kolem něho se sdružovali lidé, kteří uvěřili z pohanského prostředí. To bylo neobvyklé, představte si komunismus, tehdy nebyly běžné nějaké misijní aktivity. Tam jsem se setkal s klukama z naprosto ateistických rodin, kteří prožili obrácení, a já jsem na nich viděl, že víra v Krista může člověka proměnit. Oni měli něco, co já neměl, a po čem jsem vnitřně toužil. To ještě víc umocnilo mojí vnitřní rozervanost.

Vyvrcholilo to jednoho dne v Krkonoších, na závodech ve slalomu na Kozích hřbetech. Tam jsem byl svědkem toho, jak jeden můj kamarád nechtěně zlomil tyčku, ten zlomený kus mu protrhl tepnu a on vykrvácel.

Já jsem se nikdy smrti nebál, spíš jsem hazardoval, a najednou jsem si uvědomil, že se to mohlo stát mně a že já bych v tuto chvíli stál před Bohem. Vynikla mi v mysli otázka: Dando, co bys Pánu Bohu řekl, že jsi mu nevěřil? Já jsem v Pána Boha věřil, ale nedůvěřoval mu, že může udělat můj život hezkej. To byla tak silná otázka, že jsem už nedokázal zůstat o tom víkendu na horách, sbalil jsem si věci a prvním autobusem jel do Prahy. V neděli ráno jsem seděl v Soukenické ve shromáždění a poslouchal kázání. Půl roku jsem se modlil asi tuhle modlitbu: Pane Bože, jestli mi dáš jistotu spasení, tak ti budu sloužit. Jenže když jsem vyslovil slovo sloužit, tak se objevili přátelé, kterých jsem se nechtěl vzdát, lyže, závody, a tak. Najednou jsem viděl, že je spoustu věcí, kterých se nechci vzdát, ale podržet si je. Věřit to jo , ale ještě ty lyže, ty přátele... Kdykoli jsem se takhle modlil a řekl jsem slovo sloužit, tak jsem nemohl dál, věděl jsem, že je to pokrytectví, najednou jsem musel přestat. Ale druhý den jsem to zkoušel zase a zase jsem došel k té větě. Ten zápas trval asi půl roku. Až po půl roce jsem se tu modlitbu mohl modlit.

Najednou jsem viděl, že ty věci mohu dát Bohu a jediné, co mě zajímá, je aby mě Pán Bůh odpustil, že jsem žil, jako by nebyl, a že je to milost, že mu budu moci sloužit.

Já jsem se vždycky porovnával s jinýma lidma a viděl jsem, že do sboru a mládeže chodí lidé, kteří věří ještě míň než já, ale chodí tam pravidelně. Říkal jsem si: Ještě na tom nejsem tak špatně. Jednoho dne jsem si četl takhle namátkou Bibli a najednou jsem četl v první kapitole Římanům slovo: Jsou plní nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování. Kdybych četl tenhle text ještě před pár měsíci, řekl bych: Ty lidi jsou hrozný! Duch Boží na mě teď tak působil, že jsem se v každém tom slovíčku viděl. Najednou jsem se rozplakal jak želva a viděl jsem Krista, který umíral za moje hříchy. Že nejsem hoden prosit o odpuštění. Vyznával jsem hříchy a pak jsem prožil obrovskou radost, že pán Ježíš má moc očistit ten můj špinavej život.

Pak jsem zjistil, že mě Pán nechce ošidit, ty lyže mi nevzal. Samozřejmě, ztratil jsem kamarády, ale Pán Bůh mi dal stovky jiných přátel a kamarádů mezi křesťany. Skončil jsem školu v Praze. To už jsme bydleli v  Ústí. Začal jsem vést dorost, dělal jsem všechno, co bylo potřeba. Nevěděl jsem, co se mnou Pán zamýšlí, chtěl jsem sloužit. Pak jsem byl deset let laickým kazatelem. V roce 1988 jsem se stal kazatelem na plný úvazek a den na to jsem se oženil. Ale to už tak bylo předem připraveno.

Jak jste se seznámil s vaší manželkou?

To ještě souvisí s tím mým Curriculum vitae. Když jsem uvěřil v těch třiadvaceti, tak jsem se nechtěl ženit. Léta ubíhala. Byli lidé, kteří mi říkali: Dando, měl by ses oženit. I já jsem si čím dál víc uvědomoval, že být svobodným není můj dar. Tak jsem se modlil a modlil jsem se za manželku, která by byla můj typ. A pořád jsem byl svobodný, nic. Tak jsem "ubral": Pane Bože, ať je to můj typ i tvůj typ. A pořád jsem byl svobodný, Až potom jsem se modlil Ať je tvůj typ. A hned jsem byl ženatý. Taky jsem vyzrál, to už mi bylo třicet sedm let.

Když jsem svolil k tomu, že jsem se modlil za partnerku, tak jsem si řekl, že budu hledat ve vlastním sboru. To doporučuji hochům, kteří se dlouho nemůžou oženit, aby nejezdili na konference, ale dívali se ve vlastním sboru. Často ani neví, kolik tady mají perel. Pak jsem si udělal takový pořadník asi tří sester, modlil se a potom jsem té první řekl takovou tu okřídlenou větu: Sestro, já k vám cítím trošíčku něco víc.

Začali jsme chodit na Střekov, modlili jsme se.

Existuje takový princip. Ta lýtka se opravdu rychle zapalují. To hoří hned kalhoty. Je lepší rozvíjet ten duchovní vztah. To tělesné přijde potom. Jakmile mu povolíte a to duchovní pokulhává, tak už to nikdy nezměníte.

Ještě ke krizím. My jsme lidé, kteří vyrábějí krize, není možné se jim vyhnout. Tak není správná otázka Jak předejít krizím? Ale Jak je řešit!

Děje se u nás v církvi něco pozoruhodného, zajímavého?

Spoustu zajímavých věcí se děje. Otázka je, jak se na to díváte vy. Když vidíte tu všednost, tak si říkáte: Kdyby to bylo jako v prvotní církvi. Záleží na tom, jaký máme měřítka. Pro mě je největším měřítkem spasení člověka. To je zkušenost evangelisty. Kážeš evangelium a lidi říkají, to je mocný slovo, reakce - veliká, ovoce - nulové. Někdy kážeš, málem by ses propadl a Duch svatý působí.

Chci vidět ovoce. Jenže, chci probuzení. Ale kdy může vzniknout probuzení? Kdy může hořet? No až všichni z nás tady budem suší. Kdo je suchý křesťan? Ten, kdo nemá žádné ambice, ztratil všechny motivy k tomu, jak to tady všechno obrátí a jak to spasíme. Který ztratil všechny iluze o sobě, a který je naprosto vydaný Kristu.

Děje se teď něco, když tady není probuzení a lidé se neobrací po stovkách jako v roce devadesát? Možná se děje víc, než v roce devadesát, protože tady pěkně schnete. Takovej šťavnatej křesťan, ten špatně hoří. Ten syčí a prská.

Je strašně ošidné zkoumat, jestli se něco děje. Jediné, co můžeme zkoumat, je, zda-li nežijeme v hříchu. Umíme-li žít podle Písma, je-li mezi námi láska. A ta nemusí být, je určité napětí, trendy v církvi. Máte tradiční jádro, a nebo progresivní jádro. Názorové střety. Když ty jsi ještě měl hříšné myšlenky, chodil za holkama, nebo do hospody, tak tihle konzervativní lidé vydali svůj život Pánu. Sloužili Bohu. To, že zakornatěli, to já jim nemohu vyčítat, já se akorát mohu modlit, aby jim Pán dal milost.

Je dobré nechat se ovlivnit obojím, jak charismatickým hnutím - důraz na Ducha svatého, osobní zbožnost; tak reformovaným učením - sola scripture - jenom písmo.

Některé mládeže jsou vnímány jako určitý skanzen a jejich členové si často myslí, že je to dobře. Tady v Hradci panuje téměř hrůza z toho , abychom skanzen nebyli. Je dobré býti skanzenem?

Děkujte bohu, že církev je tradiční. Podívejte se na charismatické sbory. Rychle vzplane krize. Já to nechci vidět černě, ale tam jsou obrovský problémy v tomhle překotném vývoji. Když u nás bylo charismatické hnutí, tak tradice, to byla skoro nadávka. Pak přišlo v charismatickém hnutí období, ve kterém lidé vyhledávali sbory se starými mazáky, kteří už věří dvacet, třicet, čtyřicet let. Skanzen podle Písma, to jsou dobrý mantinely.

Jenže ten kožený sbor potřebuje transfúzi a tu mu můžete dát vy. Církev má dvě nohy, tradici a progresi. Nikdy bych to nestavěl proti sobě, ale integroval.

Zkuste navštívit doma konzervativního bratra, který je jako konzerva. Navštivte ho doma a hovořte s ním o víře, budete překvapeni, jak on je duchovně bohatý. A zase doporučuji těm konzervativním, jděte navštívit ty horlivce a nechte se zapálit.

CB má sto let trvání. Každá církev, která aspoň jednu generaci má, už je tradiční. Uvidíte, jak vám ty papuče budou sedět za třicet let, jak vám budou vadit ti mladí. Zachovejte si mladého ducha. A zachováte si ho jenom tehdy, když budete žít podle Písma. Znám lidi, kteří byli velice moderní, když vedli mládež, dnes jsou to nemožně kožení lidé. A byli lidé, kteří byli zdánlivě tradiční, ale žili s Písmem. Mají pochopení pro mládež, pro nové věci. Zachovejte si biblické myšlení.

Mám pocit, že v naší církvi klesá znalost Bible a že někteří lidé nepovažují její znalost za podstatnou. Souvisí to s navštěvovaností biblických hodin. Je to dobře a jak z toho ven?

To je jeden z varujících trendů v naší církvi. Blížíme se lidovému pojetí. Co s tím. Jak "nahnat" lidi na biblické hodiny? Za prvé: Až se oženíš a budeš mít tři malé děti, tak zjistíš, že na to prostě není čas. Za druhé: Když chodí na biblickou 20% lidí ze sboru, tak je jenom 20% vyučovaných. Pak se nedivím, že přijde jehovista a bratři mají problém obhájit svůj postoj. Přijde milý bratr adventista a bratři mají problém obhájit svěcení neděle namísto soboty. Nejsou vyučovaní!

Jak teď vyučovat? Já musím zajistit takový model sboru, aby aspoň 80% lidí bylo vyučováno. Fantastický je skupinkový model. Jsou různý typy skupinek, podle potřeb zúčastněných. Maminky s dětmi mohou mít setkání maminek s dětmi. Moderní sbor by měl zajistit takový servis, aby mohlo být vzděláváno co největší procento členů. Protože pokud půjdem tímhle trendem, tak budeme mít velmi slabé členy.

Myslíte si, že je užitečná teologie? Ne ta praktická, ale ta, kde jsou lidi šíleně zahloubaní do nějakého problému a celý život ho řeší. Mně se zdá, že se v CB tahle teologie moc nepěstuje.

My jsme vždycky měli polovinu kazatelů, kteří absolvovali teologickou fakultu. Sice třeba museli absolvovat liberální profesory, ale opravdu se exegeticky naučili pracovat s písmem. Teologie, pokud je to dobrá teologie, je předvoj církve. Teolog je člověk, který by nám měl říct: Tudy ano a tudy ne. Ten horlivec je výborný, ale potřebuje být zakotven teologicky. Zase bych to ukázal na těch dvou nohách.

V Bibli se mluví o tom, že Ježíš přijde pro jednu církev. To je biblické učení. Jak poznat čas, kdy je dobré začít o tom kázat?

Ne, ty musíš být vnitřně otevřen jednotě božího lidu. Dělat si ghetta a mantinely není dobré, máme bratry a sestry ve všech denominacích, kde se zvěstuje Kristus, ale zatím nevidím, že by měla vzniknout jedna církev ve městě, jako tomu bylo v prvotní církvi.

Proč Pán Bůh dopustil roztříštěnost církví? Vymklo se mu to z rukou? Ne, to je vývoj církve v pohanském světě.

Co znamená jedna církev? Je to učení o  církvi viditelné a neviditelné, nebo to znamená, že si sedneme do jedněch lavic?

Můžete mi říci, že už je čas. Můžete založit křesťanský sbor v Hradci Králové, jehož členy budou všichni křesťané ve městě, ale brzy zjistíte, že to nebude fungovat. Být sjednocen s bratry a sestrami je skvělá věc, ale jak chceš být sjednocen třeba s katolíkem, když on má problém se křtem, se svátostmi... Je spousta teologických problémů, které dokud nevyřešíš, tak ta jednota bude pouhou formou.

Povězte nám něco o svém povolání do služby evangelisty!

Mě by nikdy ani ve snu nenapadlo, že budu evangelistou. Bylo mi to blízké, byl jsem deset let ve výrobě, přel jsem se s lidmi, svědčil jim, modlil se s nimi.

Pán Bůh má s náma svůj plán a nejdůležitější věcí je koukat žít tak, abychom naplnili ten Boží záměr s námi. To je důležitější než cokoliv jiného. Já jsem si dal takový pracovní text, je to z Ezechiele. Ve dvacáté druhé kapitole je napsáno: Hledal (Bůh) mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem. Představte si Boha, který hledá, kdo by se postavil do mezery, a nenajde ani jednoho. Když jsem to četl, řekl jsem si: Pane Bože, já chci být tím člověkem. A dal jsem si pracovní název zalepovač mezer. Začal jsem tetičkama v domově důchodců, pak dorost, mládež, laickej kazatel, pak jsem ztratil souhlas, pak zase kazatel, teď evangelistou, místopředsedou rady, pak budu andělem... Nebudu - samozřejmě. Možná budu v diakonii mejt zadečky starým babičkám, nevím, to ale není moje věc. Mojí věcí je: Pane, já chci posloužit tvé vůli. Jakmile se můžete modlit tuhle větu ve svobodě, máte vyhráno.

To ale není konec, tahle modlitba je začátek. Pán si nás pak už směřuje.

Já jsem chtěl být kazatelem. Rád jsem se poslouchal. Jak si to připravím a pak jim to tam všechno řeknu. Pak mi vzali souhlas a já nemohl kázat. Pět let jsem čekal, pak mi ho měli vrátit, a já jsem nechtěl. Už jsem si zvykl sedět v tý zadní lavici. Už jsem neměl tu touhu. Ale ve chvíli, kdy já nechtěl, tak zase Pán Bůh chtěl. Když moc chceš, tak tě většinou Pán Bůh dá do ledničky, abys vychladl a teprv potom sloužil. Většinou Pán Bůh hladí proti srsti.

Přijímáte od Boha skrze lidi i vlastní poznání, konkrétní vize? Pokud ano, povězte nám o nich. Jak k vám mluví Bůh konkrétně?

Mám strašně málo zkušeností, kdy ke mě Pán Bůh promluvil tak, že bych si byl jistý. Nějak nadpřirozeně, že bych měl nějaký sen, nebo slyšel slovo tohle udělej! Pán Bůh ke mě často mluví skrze lidi. Když hledám ,tak mě zajímá názor, vize duchovních lidí. Mám toto pracné hledání Boží vůle, kdy tu a tam zasvítí takovým paprskem Boží vůle, kdy je mi jasno, že to a to mám udělat. Jedna zkušenost, kdy mi Pán Bůh otevřel oči: Já jsem rád "bil lidi Biblí po hlavě". Tak to má bejt, tak to má bejt... A jednou jsem taky takhle kázal, bylo to v jiné denominaci než CB a měl jsem takový dobrý pocit, jak jsem jim to dobře řekl. Pak jsem se s těmi lidmi loučil u dveří a jeden bratr mi řekl: Bratře, víc lásky! Už mi nikdo nic nemusel říkat, já věděl kolikátá bije. Jestli mám sloužit Bohu, tak prvořadý je motiv lásky. Co ty tady budeš poučovat, třídit lidi, jak říká Karásek "ty můžeš třídit akorát brambory". Ale to je vývoj.

Bůh samozřejmě mluví skrze písmo. Hledám skrze modlitby, ptám se lidí. Jednu věc mám jasnou, že dnes bych neudělal žádnou věc, kdybych neměl hluboký vnitřní pokoj, že to mám udělat. V tom je ta zrada. Pán Bůh ti může dát sen, impuls, vizi, ale jakmile nemáte pokoj, stejně to nepřijmeš.

Co když člověk dlouho přešlapuje na jednom místě a neví co dál?

Třeba si chceš dát přihlášku na školu. Tak si ji podej, ale zároveň se modli: Pane, chci to a to, ale není-li to Tvoje vůle, zabraň. To je metoda zavřených dveří. Čili, udělám krok ve víře, ale s tím: Pane, zasáhni do toho.

Jaký je váš nejhlubší zážitek s Bohem za poslední měsíc, proč byl nejhlubší?

Můj nejhlubší zážitek je to, že mě Pán Bůh miluje takového, jaký jsem. Znovu a znovu si to uvědomuji. Když selžu, když zjistím určitý hřích, že Pán ode mne neodstupuje. Že mohu věřit, že je mi odpuštěno. Že se nemusím týden polepšovat, že nemusím dělat dojem na Pána Boha. Samozřejmě mám zážitky, epizody, Pán nás vyslyší, když se modlíme za nemoc dětí, teď jsme se modlili za jednu sestru v Ústí a ta situace se změnila. To je výborný, ale nejhlubší zážitek s Bohem je zážitek odpuštění.

Mám období, kdy je těch zážitků strašně málo, je to otázka intenzity duchovního života,ale také toho, jak svůj život pojímám. Jako sběratel zážitků? Pro mě je důležitější konat Boží vůli, než prožívat zážitky. Jaký je atraktivní sbor? Kde jsou dary? Zázraky? Ne, kde je láska!

Otázky kladli mládežníci sboru Církve Bratrské
v Hradci Králové, přepsal a upravil MaŠ

 

INSPIRACE č.3 (12.4.99)

předchozí stránka (Bach a Mozart jsou bombeři)následující stránka (Jednoho prosincového večera V Hořicích)