archiv

 

Motivem má být láska

Rozhovor s Daliborem Žítkem

 

Jednu listopadovou neděli po shromáždění jsme se na břehu Labe sešli s Daliborem natočit rozhovor. Děti dováděly, listí tiše padalo k zemi a já jsem pokládal své všetečné otázky.
O několik týdnů později jsem se dozvěděl, že Dalibor opět zápasí se zákeřnou chorobou. Prosím modlete se za něj!

cesta polní kousek od Hronova vyblejsknutá Mohl by ses představit a říci takové svoje osobní svědectví?

Jmenuji se Dalibor Žítek, bydlím v Nechanicích, uvěřil jsem v roce 1990 v tehdy asi desetičlenném, vznikajícím Křesťanském společenství.

Do toho společenství mě svým způsobem přivedla moje nemoc, kterou jsem prožíval. Byla to jistá forma leukémie a po prodělaných kůrách v nemocnici mi lékaři vlastně už neměli co nabídnout. Otevřeně jsem byl postaven před závěr, že mi zbývá pár týdnů života. V této situaci jsem hledal pomoc v různých východních náboženství, navštívil jsem několik léčitelů a měli jsme doma pána, který vyměřoval geopatogenní zóny. Trošku jsem hledal u jógy a Maharišiho védských věd. Do toho všeho jsem byl namočen, ale vysvobození to nepřinášelo, naopak jsme cítili s manželkou ohromné sevření, jako bychom byli omotáváni takovými různými pavučinami. Byla to zoufalá doba, opravdu jsme nevěděli kudy kam.

Jirka Stonawsky mě tou dobou pozval do nedělního shromáždění, a tak jsem se jej rozhodl navštívit. Celý týden jsem shromažďoval síly, abych byl schopen navštívit bohoslužby v Hradci Králové. Byl to neskutečný zážitek, poprvé jsem se setkal s živým Božím slovem. Ti lidé mě naprosto neznali, a přesto jejich slova hovořila do mého života. Luděk Smolík kázal z listu Římanům a všechno to korespondovalo s tím, co žiji, co prožívám a jaké mám otázky, na něž jsem nikde nenacházel odpovědi. Následovala výzva: Kdo má nějaký problém, ať jde dopředu pro modlitbu. Vzpomínám si, jak se to ve mně všechno pralo a prostě jsem neměl sílu zvednout se a reagovat. Tak se to opakovalo po dvě další neděle, až nastala neděle 9.9.1990.

Nevěřím v magickou sílu dat a čísel, ale je to zajímavé číslo, tak si ho pamatuji. Tehdy po skončení kázání a po modlitbách znovu zazněla výzva: kdo potřebuje, ať jde dopředu, a že se za něj bratři budou modlit, a já prostě z Boží milosti překonal ten veliký odpor, na tu výzvu jsem reagoval. Následovaly modlitby, které trvaly pak ještě několik hodin u Rašků doma. Já jsem mohl na základě celoživotního pokání přijmout Boží odpuštění a i Boží uzdravení. To, co jsem prožíval, se nedá dost dobře slovy popsat. Vím, že jsem prožíval naprostou Boží přítomnost, snad až fyzicky jsem cítil, jak mě Pán Bůh ve své lásce nosí ve svém náručí, bylo to něco úžasného a já jsem přijel domů úplně proměněn. Moji nejbližší v rodině si mysleli, že jsem se zbláznil. Tak přišel Pán Ježíš do naší rodiny. Postupně uvěřili prakticky všichni, včetně mého ateisticky nebo spíš rozumově založeného taťky.

banka Česká národní v Králové Hradci stojící

Mluvil jsi o tom, jak reagovali příbuzní. Jak reagovali lékaři, kolegové, přátelé?

To bylo něco tak úžasného, že jsem si to nemohl a nechtěl nechat pro sebe. Šel jsem do bývalého zaměstnání. Předtím než mě ta nemoc vyřadila, jsem dělal zootechnika v JZD. Všechny jsem tam navštívil a všem jsem vyprávěl o Pánu Ježíši, o tom jak změnil můj život, a co všecko pro mě udělal. Setkal jsem se s chladnými reakcemi, ale přesto na základě toho svědectví někteří vydali svůj život Pánu Ježíši.

O rodině jsem mluvil, tam uvěřili prakticky všichni. Sestra ne, ale její děti jsou věřící. Babička s dědou byli věřící. Nebyli znovuzrození, ale už jsou. Mám z toho velikou radost, protože udělat takové rozhodnutí v osmdesáti letech to je úžasná věc.

Lékařům jsem svědčil samozřejmě také. Tam jsem se setkal se stejnými názory Jsou lékaři, kteří si opravdu uvědomují svou omezenou moc, že jsou jenom jakýmisi nástroji. Chvála Pánu za takové lékaře. Pak jsou jiní, kteří to přijmout prostě nedokáží.

Takže jsem se setkal s lékaři, kteří řekli, že je opravdu něco nad nimi, že jsou věci, které si nedokáží vysvětlit, a jsou ochotni přijmout, že je to Boží moc. Je ovšem podstatné, jdou - li dál, za Ježíšem.

Uvědomil jsem si, že nezáleží na mém výkonu. Myslel jsem si, že musím svědčit a musím lidi přivádět k Pánu Ježíši. Ono to tak není. Já mám svědčit a to ostatní je na Hospodinu. Tím naším opravdovým motivem má být láska a pokud ji nemáme tak se za ni máme modlit a prosit Pána Ježíše, aby nás tou láskou naplnil a proměňoval.

Chceš mluvit o důvodech, které tě zavedly do Církve bratrské?

Chci. Jak jsem již řekl, stal jsem se členem Křesťanského společenství. Zažil jsem období velikého růstu. Duchovního, i co se týče počtu členů. To byla velice požehnaná doba. Ono vůbec, když člověk přijme Pána Ježíše, znovuzrodí se, vydá mu svůj život, tak prožívá nádherné chvíle. Chvíle, kdy on se o nás stará jako o miminko, takže nás nosí v náručí. Já to vidím, že tak to bylo i s Křesťanským společenstvím. Jenomže pak taky přicházejí zkoušky, období, kdy nás Pán staví na vlastní nohy a té samostatnosti nás učí. Samostatnosti ne v tom smyslu, že bychom byli závislí sami na sobě, ale samostatnosti, kdy už budeme chodit sami s ním.

Tuto situaci, řekl bych, prožívá každý znovuzrozený křesťan sám. Totéž prožívalo Křesťanské společenství. Zvykli jsme si, že se dějí nečekané věci a najednou ty věci, takové ty zázraky, začaly ustupovat. Myslím, že Pán očekával naši věrnost. Věrnost na modlitbách a v očekávání.

stromy v Labi odražené

Ovšem my jsme to mnohdy nepochopili. Prostě jsme suplovali Ducha svatého lidskými výmysly a lidským snažením. Potom se členové prostě začali obviňovat a vylučovat. Byl vyloučen Jirka Stonawsky, odešel Tomáš Rašků a spoustu dalších lidí. Začala se tam vytvářet jakási nová smlouva. Když jsem vstupoval do sboru, před bratry, sestrami a hlavně před Hospodinem jsem vyznával, že s tím sborem ponesu vše dobré i zlé. Nepotřeboval jsem na tom nic měnit. Nicméně nová smlouva byla vypracována a byla postavena před stávající členy, aby ji podepsali. Navíc smlouva obsahovala věci, se kterými jsem ani nesouhlasil. Podmínky typu - členem může být jenom ten, kdo mluví jazyky, každý se bezpodmínečně musí zapojit do skupinky atp. Zdálo se mi to dost tělesné a necitlivé, tak jsem to prostě nepodepsal. Byl mi poslán dopis, že jelikož jsem na to nezareagoval, tak je mi členství v církvi ukončeno.

Může se stát, že si to přečtou lidé, kteří vidí na KS jenom to špatné, proto: čeho si na KS ceníš. Čím je vzorem pro ostatní církve?

Skrze Křesťanské společenství prošly minimálně stovky lidí z ulice, měli tam naprosto otevřený přístup. To společenství byl jakýsi lazaret, který dal první pomoc těmhle lidem z ulice. První pomoc v tom smyslu, že uslyšeli zvěst o Ježíši, byli tam vedeni ke znovuzrození... Samozřejmě je otázka, jak s tím později naložili. Církev dělá chyby, vždyť je tvořena z chybujících nedokonalých lidí.

Křesťanské společenství určitě dalo těm lidem, kteří jím prošli, dobrý základ a ve většině i dobré učení.

Teď bych se zeptal na Církev bratrskou. Jaké vidíš klady, zápory, jak tuhle církev vnímáš?

Do Církve bratrské jsme začali s rodinou jezdit tak nějak víceméně pravidelně koncem roku 1996 a prostě se mi to zdá jako nejbližší tomu, na co jsme byli zvyklí, co jsme navštěvovali do té doby.Zpočátku jsme se ale necítili příliž svobodně, protože jsme měli pocit, že je to taková uzavřená společnost, taková rodinka prostě. Samozřejmě jsme se záhy zabydlovali. Kšíkalovi nás pozvali domů, seznámili jsme se i s ostatními nám věkově blízkými. Ale pořád jsem necítil ten sbor jako svůj domov. Byli jsme jakýmisi hosty.

Ten zlom, kdy jsem byl naprosto jasně veden k členství v Církvi bratrské, nastal, když jsem prodělal jednu z nejtěžších životních zkoušek, která se také týkala mého zdraví. Mně se ta nemoc v roce 1996 opakovala, ale zase v úplně jiné formě. Jednoho dne jsem po předcházejících velkých bolestech ochrnul. Na neurochirurgii zjistili, že mám nádor na míše a potřebuje bezodkladně uvolnit. Lékaři tomu ale nedávali moc naději. To se ještě nevědělo, jaká forma nádoru tam bude. Odpoledne zjistili, oč se jedná, hned v noci mě operovali a zjistili, že tam byl nádor ve formě prstence, který zaškrcoval míchu, a to způsobovalo to ochrnutí. Ten nádor byl odstraněn jenom z padesáti procent. Zhoubný otevřený nádor na míše, kam se lékaři nedostanou chemoterapií.

To vedlo zase k dalším hlubokým zamyšlením se nad mým životem, tehdy jsem vlastně žil mimo církev. A člověk, který žije mimo tělo Kristovo, může lehce podlehnout svým vlastním pohledům, ztrácí takovou tu zdravou korekturu pro svůj život. Já si myslím, že do toho jsme se dostali. Potom jsem měl v nemocnici dost času si to dávat s Pánem Ježíšem do pořádku. Začal jsem hledat domov. Navíc jsem věděl, že sbor v Hradci Králové mě nese na modlitbách. To bylo pro mě něco velice důležitého, jsem za to všem velice vděčný.

cesta asfaltová v Pardubicích vedoucí

Pak následovala pozvánka na podzimní konferenci "Přihořívá" do Brna. Přihlásili jsme se s manželkou. Upřímně řečeno, moc jsme od toho nečekali. Zažili jsme několik konferencí v Křesťanském společenství, na které jezdili bratři z Ameriky, ze západní Evropy. Tak jsem si říkal, mě nemůže jen tak něco překvapit, ale tam mě to naprosto dostalo na kolena. Uvědomil jsem si, že člověk neví, co má doma. Viděl jsem, jak Církev Bratrská je naprosto živá, otevřená církev, se zdravým učením a jsem šťasten a vděčen, že jsem se mohl stát jejím členem. To zdravé učení se neprodírá odněkud zespoda, ale jde svrchu od těch kazatelů. Vidím, že se budou dít v naší církvi veliké věci. Nechci prosazovat jednu jedinou církev, ale jsem rád, že jsem členem Církve bratrské a že Pán Ježíš si ji používá, že si nás používá, má s námi velké plány a chci být tam, kde on chce, abych já byl.

Jak vnímáš takové to sváření se toho tradičního s tím novým, řekněme charismatickým?

Já mám tu Boží milost, že mohu navštěvovat skupinky seniorů. Neschází se nás tam sice moc, byl bych rád, kdyby se nás scházelo víc. Máme i nějaké vize, jak se nescházet jenom sami pro sebe, ale sloužit, třeba v domově důchodců. My se za to i modlíme.

Ale k tomu sváření se. Jsou to věkově starší nebo staří lidé a já tam prostě nevidím žádný problém. Vím, že existuje, nemůžu říct, že neexistuje. Vím ,že u našeho sboru to není takový problém, v pardubickém sboru je ten problém větší, ale o tom byla i letošní konference Přihořívá. O tom boření hradeb a stavění mostů. Jde o to, abychom se sjednotili v těch podstatných věcech a měli za měřítko ne nějakou zkušenost nebo tradici, ale Boží slovo a Ducha svatého. Duch svatý nás vede dál a dál. Někdo to třeba prožívá intenzivněji, někdo třeba ještě ne, ale prostě nechme se vést Duchem svatým, pokořme se před ním a jeden před druhým a mějme na prvním místě Pána Ježíše a jeden druhého přednějšího než sebe.

Vzkázal bys něco nevěřícím lidem, kteří to možná budou také číst?

Prostě bych jim přál, aby mohli poznat Pána Ježíše. A tu svobodu, kterou on dává. To přeju prostě každému.

Otázky kladl MaŠ.

INSPIRACE č.6 (22.12.99)

předchozí stránka (Boží slovo, zlatá žíla v šedém kameni Bible?)následující stránka (Misie je vděčnost za Golgotu)