archiv

 

BOŽÍ SLOVO - ZLATÁ ŽÍLA V ŠEDÉM KAMENI BIBLE?

Záběr z údolí říčky Černé, kousek od Kaplice

Rozhovor s bratrem Pokorným

 

Motto:
 
Ž 119:160 To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný.
 
J 18:38 Pilát mu řekl: Co je pravda?
 
J 14:6 Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta cesta, pravda i život...

 
 
Jak rozumět pravdě v Bibli? Jak se tato pravda kryje s tím, co dnes chápeme jako "pravda"? Jak Bibli vykládat? Jak doslovně ji brát? Co dělat s těžko srozumitelnými místy nebo místy, která si dle našeho soudu přímo odporují? Je Bible Boží slovo jako celek, nebo v ní musíme kutat, abychom se ke skutečnému Božímu slovu dostali? … s těmito a dalšími otázkami jsem jednoho krásného podzimního dne vyrazil do Hořic za bratrem Pokorným. Některé z nich jsem stačil zapomenout, ještě než jsem zaťukal na dveře, ale nad jinými jsme vedli zajímavý rozhovor při voňavém čaji, rozhovor, jehož osekané torzo bych vám dnes rád předložil (věřte, že jsem se při proškrtávání hodně kroutil, vřele vám doporučuji přečíst si rozhovor kompletní). Jsem za to setkání moc rád a ve svém očekávání jsem se nezklamal. Tohoto muže si opravdu vážím, protože při něm vidím práci Božího Ducha. Jestli to teď čte, tak je celý nesvůj a mává rukou, abych s tou nezaslouženou chválou přestal, a tak mu vyhovím, ale neodpustím si jednu poznámku. U starších lidí se mladší člověk většinou setkává s postojem: "Co ty mně máš co povídat? Ty nemáš ještě ponětí, jak to na světě chodí…" Bratr Pokorný naopak zahájil náš rozhovor následovně: Já se vám budu snažit dát odpověď tak, jak budu stačit. Ale říkám vám předem, abyste nečekal, že když je člověk o pár roků starší, že snědl všechnu moudrost. Vy některé věci můžete vidět lépe než já a třeba už je vidíte lépe než já. Stáří tady nerozhoduje, víte? To je jenom relativní věc, že může mít ten starší více zkušeností, ale ten mladší může někdy postihnout věci, které ten starší nevidí… Tuto pokoru oceňuji, protože není pózou, a bratru Pokornému přeji, aby mu Bůh požehnal a ještě si ho mocně použil… A my si společně projděme některé momenty našeho rozhovoru

Spíše než abych hledal konec provázku v  klubku mých zamotaných otázek, přestřihnu to někde v půli… rád bych se vás zeptal, zda si myslíte, že v Bibli jsou rozpory, a co děláte, když na nějaké - ať už zdánlivé, nebo skutečné - narazíte? Já jsem narazil na mnohé nejasnosti, mnohá místa, která líčí stejnou událost různě, mnohé odchylky v paralelních vyprávěních - co s tím má člověk dělat? Vím, že nad tím vším ční žalmistovo slovo: To hlavní v tvém slovu je pravda…, jenže co to doopravdy znamená?

Jednou jsem během evangelikální konference věnované fundamentalismu hovořil o této otázce s jedním bratrem, mladým kazatelem - když říkáme na jedné straně, že Boží slovo je pravdivé, a na druhé straně nemůžeme popřít, že jsou tam rozpory, které tam lidský duch nachází, že? Já jsem mu řekl: "Bratře, já to chápu tak, že Bible je naprosto pravdivá a bezchybná v tom, co nám zjevuje o cestě k Bohu, o našem vztahu k Pánu Bohu. Jenomže Pán Bůh svěřil tuto zvěst člověku a ponechal tady i lidský faktor. To znamená i porušenou lidskou paměť. Ten, komu se jedná o vztah k Bohu, komu se skutečně jedná o to, aby Boží vůli činil, tak ho osloví tato pravda, tato ústřední pravda o spasení a ty nedokonalosti, které Pán Bůh v Bibli ponechal, protože to svěřil lidským svědkům, mu nebudou překážet. Takže mně skutečně tyto věci nepřekážejí. Nevím, jestli vám něco říká tzv. "zvěstná teologii", která se před lety začala šířit ze Švédska a také se snažila vyrovnat s výše nastíněnými problémy..?

Po mém odmítavém zavrtění hlavou bratr Pokorný pokračoval:

Inu, jádro její zvěsti by se dalo shrnout do tvrzení, že nezáleží, zda je daný příběh historicky pravdivý nebo nepravdivý; podstatná je zvěst, kterou přináší. A tady už zašla zvěstná teologie příliš daleko, to už je nepřijatelné, to už je liberální teologie. Přijatelný je pouze důraz na jádro, na zvěst o smíření, na ospravedlnění vírou, na proměnění Duchem Božím. Kde tuto skutečnost prožívám jako reálnou, není mi překážkou přiznat, že v Bibli jsou rozpory, které vyrůstají z toho, že Pán Bůh to ponechal lidským svědkům. Že z těch svých svědků neudělal, abych tak řekl, média. Ono to souvisí také s jiným problémem, a sice s problémem dvojího pojetí inspirace. Někteří lidé, například židovští rabíni, si vytvořili představu, že v Bibli je každé písmenko přesně takové, jak to Pán Bůh nadiktoval. Rabíni chápali inspiraci asi tak, že prorok je jako nástroj a Bůh je jako ten, kdo na tento nástroj hraje. To znamená, že vlastní myšlenkový a duchovní život proroka je úplně vyřazen, a ten člověk je pouze nástroj vydávající zvuk, který do něho někdo fouká. Tímto chtěli zajistit naprostou jistotu a spolehlivost biblického podání. Toto se však dá říci pouze o určitých místech, kde čteme: "Takto praví Panovník Hospodin...". Čili já tomu rozumím tak, že Bible je jako moře, které má rozmanitou hloubku. Jsou v ní místa, kde míra inspirace je stoprocentní, kde prorok skutečně přijímá slovo, které není z něho. Jako například, když prorok Elíša řekl nevěřícímu měšťanovi, že bude vidět to bohatství na vlastní oči, ale neokusí z něho - to si nemohl vymyslet, to mu bylo dáno. Ovšem ne všude je míra inspirovanosti takto vysoká. Někdy ponechává Pán Bůh pisateli-proroku volnost, aby zjevení vyjadřoval formou svého myšlenkového obsahu. Abych řekl konkrétní příklad, na který jsem narazil s jednou sestrou - andělé. Izajáš vidí anděly s křídly. Ale mají andělé křídla? Oni je přece nepotřebují. Jakto, že prorok vidí u Božího trůnu anděly s křídly? Pán Bůh mu dává vidění nebeského světa a přibližuje mu ho v představách, které byly tenkrát běžné. Totiž, že andělé jsou přicházející poslové, a i starověké obrazy v Asýrii je zobrazují s křídly. Pro Izraelitu a člověka této kulturní oblasti je anděl spojen s křídly a Pán Bůh mu zjevuje nebeské bytosti, jejichž svatost a pohyblivost vidí ten člověk v tom, že mají křídla. Bratr kazatel Černý na evangelikální konferenci o fundamentalismu měl k tomuto charakteru Písma dobrou poznámku: "Pán Bůh si to pohlídal." Takže to, co jsem nazval "volností", bylo vlastně také inspirací. Tuto poslední větu bych rád podtrhl!

A myslíte si tedy, že Bůh jim dává tyto obrazy proto, že už podobné představy měli, anebo to mohlo být svým způsobem i naopak? Jako když Bůh dává Ezechieli vidění, v němž se objevuje soukolí s koly plnými očí, což bylo pro něho něco nového; nebyla to tedy tehdejší lidská představa, ale originální Boží obraz. Protože já také věřím tomu, že Bůh nehmatatelný duchovní svět prorokovi přiblížil zjevením andělů s křídly, ale nemyslím si nutně, že to udělal pro jeho představu, ale že třeba Bůh sám tím něco vyjadřuje, že ta představa koneckonců nemusela být ani tak špatná, ale mohla být založena na něčem reálném…

I to je možné, ano, ale mně připadá přirozené, že už to v té představě bylo a že to Pán Bůh použil…takových míst bychom asi mohli nalézt hodně…Tak například jsem si povšiml ve výkladu knihy Zjevení od německého teologa Adolfa Schlattera, na kterém hodně rostu, že tento biblický vykladač s naprostou samozřejmostí vyjadřuje stejný pohled na používání lidských představ Pánem Bohem. Pán Bůh zjevuje například Kvetoucí stromy kousek od Hořic v Podkrkonoší Janovi ve Zjevení mnohé věci a ponechává do toho vstupovat některé jeho představy. Schlatter mě vedl k tomu, že lidskou stránku přijímám a že mi není v Písmu překážkou. Dokonce jsme jednou měli na zdejší faře rozhovor s mladým evangelickým vikářem, který zastával mírně liberální názory a poukazoval na některé chyby v Bibli (jako třeba, že zajíc je ve výčtu nečistých zvířat zařazen do chybné biologické skupiny), a já jsem mu pověděl: "No víte, já už mám dojem, že snad Pán Bůh chtěl, aby tam ty chyby byly, aby se na nich ti moudří urazili…" smích… A ohledně toho zajíce - před časem jsem někde narazil na výklad, že některá zvířata byla uctívána v okolním pohanském světě jako posvátná, a proto jsou zařazena do seznamu nečistých zvířat, byť tam, pokud jde o biologické zařazení, nepatří. Takže takto někdy člověk přijde na vysvětlení, které dříve neměl, a možná se nám to stane u jiných věcí také. Zrovna tak to máte se stvořením v sedmi dnech. O tom se přou věřící lidé a jsou na obou stranách i vážení a vědecky erudovaní lidé. A jeden řekne, že se jedná o den o 24-ti hodinách, a jiný, že to byly dlouhé etapy .. a mě tyto otázky přestaly tak nějak pálit. Pro mě se staly ožehavé jádro poselství evangelia a jeho důsledky pro můj život, pro činění Boží vůle, pro formování církve a zvěstování. Tyto otázky se mi dostaly do popředí a tamty pro mne ztratily svou palčivost. Chápu ale, že se staly naléhavé pro vás, když jste začínal a že budou naléhavé pro každého, kdo uvěří, protože na ně narazí. To chápu.

Chci se tedy zeptat přímočaře: Opravdu si myslíte, že Bůh v Bibli nechal takovou volnost pisateli, že v určitých chvílích to, co sděluje, uvádí špatně - byť při dobré vůli? Anebo je to tak, že tomu pouze my nerozumíme? Že je to sdělení pravdivé, ale nám se zdá chybné? Jako příklad bych mohl uvést líčení smrti Saula, které je v Bibli ve dvou verzích. Jednu verzi tam ale přináší nějaký Amálekovec, který si ji klidně mohl vymyslet, aby se zalíbil králi Davidovi. Nebo třeba nesouhlasí výčty izraelských bojovníků, ale důvodem nemusí být špatné počty, ale vynechání zajordánských kmenů v jednom z výčtů… Jinými slovy: jsou rozpory v Bibli skutečné, nebo pouze zdánlivé?

Tak já myslím, že obojí příčiny jsou možné (tj. jak chyby, tak i pouhé zdání chyb). Tuto druhou možnost bych plně podtrhl. Já jsem si to uvědomil na jedné maličkosti, kdy jeden evangelista mluví o tom, že se Pánu rouhali oba zločinci, zatímco druhý zmiňuje, že se mu rouhal jenom jeden zločinec. Schlatter ve svém výkladu naznačuje, že tam nastala nějaká proměna, že tam ti lidé něco prožívali; my vidíme určitý moment, ale tady něco probíhá, nějaký proces. Oni oba mohli mít na počátku k Ježíši záporný vztah a teprve v průběhu doby, když visí vedle Pána Ježíše, ta bezprostřední blízkost Krista u jednoho vyvolává něco nového v jeho duši a jeho postoj se mění. A tak obě ty zprávy mohou být pravdivé, ale nám uniká jejich časový rozměr. A takových příkladů asi může být hodně.

Já jenom potom někdy nevím, do jaké míry mohu brát Bibli doslovně? Někdy mám pocit, že to tak Pán Bůh bere, že každé slovo má v Bibli své místo. Například, když žalmista mluví v dvaadvacátém žalmu o dělení roucha a losování o oděv, což se později doslovně naplnilo, a my bychom to mohli brát jako metaforu svízelného žalmistova postavení podobně jako slova "bášanští tuři mě obstoupili". Někdy jakoby záleží na nuancích, zatímco jindy ne…, nebo vždycky ano?

Ano, takže je tu otázka, kdy máme něco brát doslovně a kdy máme být v opatrnosti... No, to se dostáváme k otázce výkladu Písma. Já bych předně řekl, že Boží slovo musíme brát v celku a musíme se varovat toho, abychom na jednotlivém slovu nechtěli budovat nějakou teologickou poučku. Když použiji příklad pokušení Pána Ježíše na poušti, tak v jednom pokušení mu ďábel cituje Boží slovo a Ježíš na to říká: "Zase psáno jest...", Tím nás upozorňuje na to, že Boží slovo musíme brát v celém jeho poselství. Naše teologie nemůže být formována podle litery Písma, jak trefně vyjádřila jedna sestra, ale podle Ducha Písma. Při výkladu jsme skutečně odkázáni na to, abychom prosili Pána Boha o Ducha Božího, aby nás On uváděl do pravdy. Zacházet s Božím slovem je něco velice vážného a odpovědného, a to zejména má-li jít člověk za kazatelnu. Pak je třeba zápasit o Boží vedení. Mám za to, že pochopení Písma vyrůstá z našeho osobního přebývání v Kristu, a v tom musíme být každý před Boží tváří. Jestliže toto při nás bude, tak nás Boží Duch bude chránit před nejrůznějšími bludy a úlety. Pochopení není věc intelektu, ale osobní lásky a vztahu k Pánu Ježíši. Čili dát nějaký návod, nějaký bezpečný a konkrétní návod pro výklad Písma, tak jak se tomu oboru říká hermeneutika …, to ani nejde. Já jsem měl jednu knihu o hermeneutice vydanou u katolíků, ale na ní jsem si uvědomil, že to jsou jenom takové hlavní principy, ale při všech těch principech může člověk stejně nad Písmem dělat fantazie. Na to není nějaká šablona, víte? Čili potřebovali bychom se scházet, bratři sloužící, a mít tak jednou za měsíc večer, ve kterém bychom nikoli kázali, ale probírali biblický text za účelem naučit se z něj čerpat…

Hmm, za to se naprosto stavím, protože já jsem dříve docela často chodil do Křesťanského společenství a při jedné příležitosti, kdy na stejné téma kázali nedlouho po sobě dva pastoři, jsem si uvědomil, že se o tom asi do hloubky nesdíleli. Ne že by takříkajíc táhli každý na úplně jinou stranu, ale rozdílnost jejich pohledu byla přece jen patrná, a tak trochu vedli své stádo klikatou cestou. Na tom jsem si uvědomil, jaká je škoda, že se vedoucí nescházejí a nesdílejí se o tom, jak rozumějí některým důležitým tématům. Myslím, že je hrozně užitečné, když se pastýři v rámci daného sboru schází, vykládají si navzájem Písmo a sdílejí se - alespoň o základních tématech…

Ano, já to cítím jako mezeru, která je tady nevyplněná. Otázka zvěstování Božího slova, ta nejcitlivější otázka, je příliš ponechána na tom, jak s tím každý sám zápolí uprostřed svých starostí. Tady jsou bratři, kteří jsou zaměstnáni, mají rodiny, a teď musí po večerech najít nějaké ty hodiny, aby na tématu pracovali sami podle svých schopností. Mám za to, že je tu skutečně nesplněný úkol, pro který je třeba hledat nějaké řešení…, všichni ti bratři by měli nepřetržitě duchovně růst a stále se vzdělávat, aby úroveň služby byla udržována na určité výši a zvyšována. Když nějací odborníci získají titul nebo kvalifikaci, musí je také čas od času znovu obhajovat a prokazovat svou způsobilost. My tady zacházíme s tím nejdůležitějším materiálem, s Božím slovem, s lidskou duší, a mám za to, že je třeba tomu věnovat větší pozornost.
 
A pokud mohu ještě něco říci k výkladu Písma, zvláště teď myslím na výklad Starého zákona, chtěl bych upozornit na tzv. prorockou perspektivu. Starozákonní zaslíbení mají totiž mnohoznačný význam a starozákonní proroci, kteří se dívají do budoucnosti, vidí události, které mohou být od sebe dosti vzdálené, v zákrytu. Takže když proroci mluví o příchodu mesiáše, současně se jim tam promítají dějiny církve, tisícileté království a ještě k tomu nová země. A tyto věci oni nerozpoznávali, protože je měli všechny před sebou. Naším úkolem je prorocké pohledy správně rozlišit.

Ohledně výkladu starozákonních textů bych měl ještě jednu otázku a sice, jak je vykládat dnes, v době existence církve a Izraele. Mám na mysli třeba různá zaslíbení, která Bůh dal Izraeli - že jim požehná, budou-li ho poslouchat (což si vztahujeme i na sebe), že od nich vzdálí nemoci (v tom už jsme opatrnější) a že je ponechá v jejich zemi (to si nepřivlastňujeme). Podobně kupříkladu v Ž 25 se v jednom verši praví: "Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit!" Křesťan jásá a vztahuje to i na sebe. Ovšem v dalším verši je, že ten muž bude prosperovat a že jeho potomstvo obdrží zemi - no, a tady člověk zrozpačití a začne to alegorizovat nebo zduchovňovat nebo to pro jistotu vůbec necituje. Podobně je tomu s Božími příkazy - ty duchovní (oběti modliteb, desatero …) vztahujeme i na sebe, ty praktické (zvířecí oběti, desátky …) nikoli. Většinou mezi tím kázající všelijak bruslí a já za tím cítím určitou nejasnost a nesystematičnost. Jak to vidíte vy?

Je třeba pamatovat, že doba starozákonní a novozákonní jsou dvě rozdílná období Božího jednání s člověkem. Platí zde slovo z ep. k Židům 10,9: Bůh ruší první, aby ustanovil nové. Nerozlišování toho, co patří do Starého zákona a co do Nového zákona, vedlo a vede k nebiblickým učením: je to sobota u adventistů, zákaz užívání krve k transfuzi u Svědků J., ve středověku dokonce upalování čarodějnic. Co se týče zaslíbení ve SZ, je třeba pamatovat, že Pán Bůh v tomto období dával Izraeli zaslíbení výrazně pozemského charakteru (Dt 28). V Novém zákoně oproti tomu je důraz na požehnání duchovním (Ef 1,3-6). Důrazy, které se ozývají v charismatickém hnutí na otázku zdraví, nemoci a uzdravování, nejsou dle mého chápání biblicky vyvážené. Existuje dnes i směr, který lze nazvat "křesťanství prosperity". Trochu Pohled z Českého ráje zjednodušeně ho lze vyjádřit takto: věř a budeš uzdraven, budeš mít úspěch v podnikání, vše se ti bude dařit….Oproti tomu v  NZ nám zní tóny jiné: Na světě soužení míti budete…Blahoslavení lkající…Blahoslavení, kteří protivenství trpí…Zapři sebe sama… Mnohá zaslíbení SZ jsou určena Izraeli pro dobu jeho pokání, jež bude důsledkem těžkých soudů, a pro dobu obnovení, jak čteme např. u Zach 12-14. Ale i z těchto míst je možno čerpat pro přítomnost. Budoucí požehnání pro Izraele je totiž těsně spjato s budoucím požehnáním církve věřících. V tomto pohledu je zjevena sláva a dobrota Božích spasitelných plánů blížících se k "napravení všech věcí".

Mluvíme o Bibli, o tom, jak jí rozumět. Mě by teď zajímalo, jak vy konkrétně čtete Písmo, jak ho studujete, kolik času mu věnujete apod. Ne že bych si myslel, že je to něco, co může jeden člověk od druhého přijmout, každý si musí najít svůj rytmus, ale může ho to rozhodně inspirovat…

Tak předně to nedělám nepřetržitě jedním způsobem, ty způsoby se střídají. Takový určitý pravidelný rytmus mám v  poslední době asi tento: ráno mám jednu starší pomůcku, která mi vyhovuje a dává mi podnět k meditaci. Používám ji už několik let, přišla sem z Německa z křesťanských sborů. Mám k ní dokonce určité výhrady, je v něčem jednostranná, ale dává mi lepší podnět k meditaci, než třeba Mana, prostě mi vyhovuje. Tím nechci říci, že by jiná pomůcka nebyla dobrá. Při této ranní chvíli přemýšlím nad daným textem, promýšlím ho, a jestliže mě něco zastaví pro službu, tak si poznamenám pár myšlenek do sešitku. To je jedna věc, kterou udělám. Jestliže narazím na dvojí text a rozdílné čtení, tak si to poznamenám tamtéž.

To znamená, že máte vedle pomůcky otevřeno více překladů Bible?

No, tak momentálně používám vedle českého překladu překlad francouzský. Četl jsem esperantský několik let, ale teď jsem přesedlal na francouzštinu. (Na stole leží ještě jeden nebo dva německé překlady. (pozn.aut.) V poledne si čtu pravidelně žalmy a recituji si je nahlas ve francouzštině a mám z toho užitek, protože četba v jiném jazyce mě nutí přemyslet jinak než u českého překladu, na který už je člověk zvyklý. Tak to dělám v poledne a večer zase používám sbírku modliteb, kterou vydal Kalich. K jednotlivým modlitbám jsou tam biblické texty, které pročítám, a dobře mi to slouží. Co se týče studia Písma, tak někdy toto odložím a čtu výklady ze Schlattera. V určitém období jsem pročítal teologii starého zákona, překládal ji a používal pro službu. Později jsem to přerušil a vrátil se opět k tomuto způsobu. Takže nemohu říct, že je na to nějaká metoda, kterou bych vám mohl předepsat. Musíte si najít sám svůj způsob, který vám bude vyhovovat, abyste z toho měl užitek. Někdy, je-li člověk třeba hodně unaven nebo je-li zaměstnán, tak je lepší přečíst třeba jeden verš a zamyslet se nad ním, než přečíst mnoho veršů bez užitku. Já, že mám více času jako penzista, tak si přečtu celou kapitolu nebo celé dvě kapitoly.

Jak užitečná je podle vás teologie? Jak užitečné je studovat výklady, které napsali ohledně Bible jiní lidé? Do jaké míry je naopak lepší číst Bibli samostatně? Ptám se, protože jsou lidé, kteří čtou Bibli víceméně pouze zprostředkovaně - skrze výklady jiných a různé pomůcky, veršíky a podobně - a na druhé straně jsou lidé, kteří toto odsouvají a snaží se jít přímo k prameni. Jak se na to díváte vy?

Myslím si, že tohle je individuální. Já se snažím spojovat obojí. Bylo by chybou být jen příjemcem a konzumentem myšlenek jiných, neboť z toho plyne potom nebezpečí, že to v člověku utlumí vlastní tvořivost a vnímavost na Pána Boha. Jenomže Bůh chce ke mně mluvit a k tomu, aby ke mně z Bible mohl mluvit, je lepší číst přímo Písmo. Ale Pán Bůh ke mně může promluvit i z teologického výkladu. Mám tudíž za to, že dělat tady nějakou šablonu není správné. Předně je to věc individuální. Co je vhodné pro jednoho, není vhodné pro druhého.

Asi také hodně záleží na postavení člověka, ne? Třeba takový učitel v církvi se bude zabývat výklady více než "řadový" věřící…

To ano, to si sám uvědomuji, protože pokud člověk stojí ve službě slova, tak musí o svůj vnitřní růst dbát takříkajíc náročněji, prostě mít větší nárok na své vzdělání než sestra, která si poslechne Monte Carlo, přečte z Písma a je to pro ni dobré. A bylo by chybou po ní chtít, aby četla nějaké výklady, že? Pro sloužícího bratra je důležité duchovně růst a mít materiál, ze kterého nabírá. Kdo chce sloužit, tak se podle mne teologickou literaturou zabývat musí. V různé míře pochopitelně. Ale chtít předávat pouze to, co člověk sám nabere, je takové přeceňování sebe. Také to znamená přezírat, že Pán Bůh dává i jiným, a to nejenom pro ně samé. Protože to, co Bůh dal Schlatterovi, dal v něm také mně…

Jaká byste řekl, že jsou úskalí pro věřícího člověka, který čte nebo studuje Bibli? Co se mu může stát kamenem úrazu?

Tak o jednom problému či úskalí jsme už hovořili - vlastně o dvou. To první nebezpečí je soustředit se na biblické rozpory a druhé nebezpečí je nebrat Bibli komplexně, ale stavět teologické zámky na verších vytržených z kontextu… Další nebezpečí, které jsem zakusil sám na sobě, je to, že člověk chápe znalost Písma jako svůj duchovní růst. Já jsem si uvědomil, že znalost Písma sama o sobě ještě nepředstavuje duchovní růst. Mohu znát lépe Písmo, a přesto nebýt duchovně dál. Jsem dál nakolik skutečně chodím s Bohem a činím Boží vůli. Apoštol Pavel mluvil o dalším nebezpečí, když říkal, že jsou někteří, kteří falšují slovo Boží. Tzn. zneužijí Boží slovo ve smyslu, které ono nemá, za účelem podepření nějakého svého vlastního názoru. Jeden takový konkrétní úsměvný příklad: V jednom sboru KS přicházela jedna rodina pozdě a oni, když už to trvalo dlouho, tak na ně nečekali a začínali včas. Ta rodina je potom upozornila na Boží slovo: "Jedni na druhé čekávejte!" To je komické, ale je na tom vidět, jak můžeme Boží slovo používat pro svůj prospěch a zakrývat svoji lajdáckost. No a další nebezpečí je v tom, že si někteří lidé oblíbí určitá místa v Bibli, ta mají rádi a očekávají, že v poselství z kazatelny budou znít právě ty tóny, které s nimi rezonují. A pokud to tam nezní, tak ten kazatel špatně slouží nebo málo slouží. V této souvislosti vzpomínám na výrok kazatele Moodyho: "Kdo si z koláče vybírá jenom hrozinky, nepozná chuť koláče". Tak tohle je také nebezpečí - vybírat si z Písma pouze některé věci a nebrat Písmo celé - a může postihovat stejně tak dobře i sloužící bratry nebo kazatele, že nezvěstují takříkajíc plnost evangelia.

A vidíte nějakou oblast v našem sboru, která je opomíjena, na kterou se nekáže, nějaké velké téma, kolem kterého lidé chodí po špičkách, protože je buďto nezajímá, nebo protože by měli problémy s výkladem apod.?

No jeden takový dojem mám a sice, že u nás málo zaznívají eschatologické tóny, že se málo mluví o druhém příchodu Krista. Mám za to, že eschatologie je v pozadí, a domnívám se, že to je i jedna příčina, proč Svědkové Jehovovi. mají takový úspěch, protože oni přicházejí s konkrétním pohledem do budoucnosti, a u nás je to oslabeno. Vezměte si Kostnické jiskry - tam za celý rok sotva najdete nějakou zmínku o druhém příchodu Kristově a když, tak se jen tak mihne, sotva se toho dotknout a hned dál, abychom nebyli považováni za fantasty. A zajímavé je, že tématem letošní evangelikální konference je právě eschatologie. Zřejmě si bratři uvědomili, že tato oblast je nějak opomíjena.

Ještě se chci zeptat, co si myslíte o alegorickém výkladu Písma?

Já zůstávám, nemám-li zvláštní důvod jednak jinak, u historického výkladu a alegorickému výkladu se vyhýbám. Alegorický výklad, jak jsem kdesi četl, je hrob teologů. Alegorii používat tam, kde je buď naprosto zřejmá anebo kde je potvrzena na jiném místě.

Teď na vás rozvinu takovou udičku s otázkou na jejím konci. Je mi zcela jasné, že věříte v Ježíše přišlého v těle, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Věříte také v existenci izraelských proroků, soudců a králů. Nepochybně věříte i v Abrahama, Izáka a Jákoba. Věříte však také v potopu světa, stvoření světa v sedmi dnech, v mluvícího hada a osla, v padající kamení a oheň z nebe, v leviatana, kterému jde z nozder dým apod.? …čím to je, že nám činí takové problémy věřit věcem, které jdou za naši zkušenost? Abrahama, až na liberální teology, věřící člověk nealegorizuje, ale ty naposled zmíněné věci jsou naopak alegorizovány často. Co vy na to?

Dáváte, bratře, konkrétní otázky, budu proto i konkrétně odpovídat. "Věříte v potopu světa?" ptáte se. Potopa není pro mne předmětem víry. Mluví o ní mytologie mnoha národů. U Indiánů je prý holubice posvátným ptákem právě s jejich podáním o potopě. Kniha "A Bible má přece pravdu", píše o výkopech, které ukázaly několikametrové naplaveniny. Při tom pod naplaveninami byly nálezy vyšší kultury než nad naplaveninami. Krátce řečeno: potopa byla katastrofou dosvědčenou řadou důkazů. To není pro mne předmět víry. Víra se vztahuje dle Žd 11,1 na věci neviditelné a budoucí. Událost potopy do této kategorie nepatří. Detail z Kunětické Hory
 
Otázkou o stvoření v sedmi dnech se dostáváte k evoluční teorii. Osobně rozlišuji vývoj země a stvoření živočišstva, rostlinstva a člověka. V prvém případě se jednalo o vývoj. V druhém případě chápu vývoj nejen z biblického, ale i z vědeckého důvodu za nepřijatelný. Události od čtvrtého dne chápu jako dny v našem slova smyslu. Vznik živočichů, rostlin a člověka nebyl výsledkem vývoje, ale Božím stvořitelským zásahem (ovšem i vývoj země byl stvořitelským zásahem). Hlavním argumentem proti vývoji rostlin, živočichů a člověka je neexistence spojovacích článků ve fosilních nálezech a také druhý termodynamický zákon. Dle něho dochází časem k rozkladu složitých útvarů v jednodušší. Otázkou je střídání světla a tmy v prvých třech dnech. Chápu to zatím tak, že oběh země mohl být zcela jiný - například eliptický. Země se mohla pohybovat po zploštělé elipse. Při přiblížení k slunci byl "den" a při obrovském vzdálení "noc". Časový interval mohl být v milionech let, v nichž současně probíhal geologický vývoj země. Při tomto mém chápání byl svět stvořen v sedmi dnech, v nichž první tři byly odlišné od našich dní.
 
Dále jste se ptal na mluvícího hada a osla. Přítel v zaměstnání mi jednou vyprávěl zvláštní zkušenost. Skonala mu matka a on seděl smuten u stolu. Tu jeho pes udělal něco, co neudělal nikdy předtím. Přišel k němu a položil mu hlavu na kolena. Ten pes vnímal zřejmě smutek pána a dal mu to najevo. Tímto svým jednáním mluvil, aniž by použil lidské artikulované mluvy. Zvířata mají zřejmě psychiku zasažitelnou duchovními vlivy. Čteme, že Bůh zavřel ústa lvů, aby Danielovi neškodili. Byla to přítomnost Ducha Božího, která změnila jejich instinkty. V případě Balámovy oslice to byl rovněž Duch Boží, který zabránil oslici pokračovat v cestě. Oslice vnímala duchovní moc stojící jí v cestě dříve než Balám. Balám marně oslici mlátil. Bůh mluvil skrze jednání oslice k Balámovi, i když nepoužila tato lidsky artikulovaných slov. Balám tuto mluvu vnímal, Duch Boží mu ji ujasňoval v konkrétních formách. V případě hada v ráji byl had nástrojem nikoli Ducha Božího, ale ducha padlého anděla - démona. Padlí andělé jsou dle epištoly Judovy a Petrovy "v žaláři oddáni řetězům mrákoty". Znamená to určitou bezmocnost; omezení možnosti svobodné aktivity. Satan nemohl mluvit k člověku přímo. Mohl se přiblížit jenom prostřednictvím jiného tvora. Chápu situaci obdobně jako u Baláma s tím rozdílem, že zde satanské myšlenky pronikly do myšlení Evy přes psychiku hada. Ta byla duchem démonickým tak naplněna, že mysl Evy tuto mluvu vnímala i bez artikulace lidských slov. Vzpomeňte na pokušení Pána Ježíše na poušti. Ta slova "Učiň z kamení chléb!" také nezazněla artikulovanou řečí v aramejštině či hebrejštině. Jedná se o průnik jednoho duchovního světa do druhého. Vždyť i my máme při silném pokušení tuto zkušenost, že nám někdo něco "našeptává", k něčemu zlému nás pobízí, něco zlého nám chválí. Je to děj v duši, ale v duchovní oblasti se jedná o zápas konkrétního nepřítele o nás. On hledá, "koho by sežral". Velice si cením prvních kapitol Geneze. Je v nich základní Boží zjevení, bez něhož je nám Bible nesrozumitelná. Evangelium našeho spasení je s těmito kapitolami úzce spjato. Připomněl bych Pavlovo slovo: "Skrze jednoho člověka hřích na svět vešel." Kdo nepřijímá poselství o pádu člověka, jak může přijmout poselství, že "skrze jednoho ospravedlněni budou mnozí"? Ještě lze připomenout, že událost v Edenu připomíná Pavel: "Bojím se, aby jako had svedl Evu chytrostí svou, nebyly svedeny mysli vaše…" (2.Kor 11,3) Hodnota prvních kapitol Geneze mi velice vystoupila četbou knihy "Geneze očima archeologa". Kniha vyslovuje a zdůvodňuje hypotézu, že Mojžíš v prvních kapitolách nepředává tradici dle své paměti, ale dle hliněných tabulek, které svým stářím sahají daleko před jeho dobu. Sám chápu tuto hypotézu jako oprávněnou. A tedy závěrem: had není pro mě v historii pádu člověka alegorií, ale skutečným mediem satanské moci. Popírat alegorizováním oheň z nebe by např. v události na Karmelu znamenalo popřít historicitu řetězu událostí, jež následovaly - popravu Balámových proroků, hrozbu Jezábel, útěk Elijáše a pomazání Jehúa. Tento řetěz událostí je těsně spojen s událostí na Karmelu. Souhrnně řečeno: Bible je svědectvím o Božím zásahu do lidských dějin. Tyto zásahy zjevují Boží suverenitu nade vším a to způsobem, který se vymyká obvyklému chodu dějin. Vrcholným Božím zásahem je vtělení věčného Božího Syna. Kdo tento Boží zásah vírou přijímá, ten poznává pravdivost a nutnost všech nadpřirozených zásahů Božích, které v době starozákonní příchod Spasitele připravovaly.

Nakonec se chci zeptat na něco, co jsem zapomněl v úvodu... Někteří lidé ve snaze uchránit to, že skrze Bibli Bůh opravdu mluví, mají snahu ta inspirovanější místa nějak vypreparovat, i za cenu toho, že ta méně inspirovaná hodí takříkajíc přes palubu. Mám na mysli takové to hledání "historického Ježíše", hledání toho, co Bůh skutečně udělal a řekl… Někteří teologové to označují jako tzv. "hledání Slova za slovem". Jak se na to díváte? S tím souvisí i trochu provokativně položená otázka v názvu: Je Boží slovo zlatou žilou, která musí být teprve vydolována z jalové mateční biblické horniny? Nebo je Bible drahokamový monolit?

Krajika kousek od Hronova

O "historickém Ježíši" mluví liberální teologie, která popírá věrohodnost evangelií. Tato teologie vychází z teorie, že text evangelií je výsledkem dlouhého vývoje, v němž bylo jakési původní učení Ježíšovo prý přetvořeno, a je třeba je teprve "vydolovat", "hledat slovo za slovem". Pro mne je to postoj absurdní, předně z hlediska literárně-historické věrohodnosti evangelií a potom z hlediska mé zkušenosti víry. Dopisy ap. Pavla jsou nepopiratelným svědectvím o existenci křesťanských sborů, jejichž víra v Pána Ježíše je v plném souladu s poselstvím evangelia. Chci tím říci, že Ježíš v Pavlových dopisech zvěstovaný je tentýž Ježíš, jak ho poznáváme v evangeliu. Mezi událostmi evangelií a dobou epištol je doba dvaceti až třiceti let. Za tuto dobu nemohlo dojít k přetvoření evangelia, neboť žili svědkové událostí. Je tu ovšem i osobní zkušenost mé víry. Dle svého zaslíbení mi Pán Ježíš "zjevil sebe samého". Poznávám jej ve svém srdci, do něhož on vstoupil. Ten Pán Ježíš, kterého takto poznávám, je tentýž, který ke mně mluví z evangelií, epištol i ze Zjevení ap. Jana, ale i z celého Starého zákona, kde je prorocky předzvěstován. Bible je pro mne monolit, vzbuzující můj úžas i chválu mého srdce k Bohu zjevenému v Ježíši Kristu a vstupujícímu do mého nejvnitřnějšího života svým Svatým Duchem.

Kéž je vám výše psané poselství k užitku a inspiraci.

Otázky kladl -LIMA-.

INSPIRACE č.7 (21.4.2000)

předchozí stránka (zpět)následující stránka (Rozhovor s Daliborem Žítkem)