archiv

 

Svatopluk Karásek

Víra, naděje a láska

Tento text napsal Sváťa do Literárních Novin. Zadání znělo: Víra dnes?

Titul "Víra dnes?" jsem dostal zadáním. Nevím ovšem, po čem se ptá ten otazník. Že by žádná víra neexistovala, nebo že by nebylo žádné dnes? Nebo že musíme něco problematizovat, ale přesně nevíme co? Tak tedy: Víra dnes.

Teplo a chlad

Víra je zdrojem naděje a bez naděje se nedá nic dělat: bez naděje se nemůžeš vdávat ani ženit, bez naděje nelze "být v naději" a čekat rodinu, bez naděje nemůžeš stavět ani šít šaty. Bez naděje lze pouze zimomřít. Jeden německý autor se ptá: "Kdo si to vymyslel, že v pekle je horko? Vždyť je to chlad vystydlých a vyhaslých vztahů." Je tam jako v mrazáku. Psina jako v rodinné hrobce.
 
chodník asfaltový v Hradci vyfocený Člověk je typický tím, že žije ve vztahu. Jeho duši, nitro, srdce, svědomí, ducha, charakter vytvářejí jeho vztahy. Náboženství, které člověka separuje, které nabízí jen péči o své vlastní nitro, jen práci na sobě samém, není k doporučení. Křesťanská víra - a jen o ní dnes píši - je založena na vztahu. Trojí miluj - to je Boží podnět ke každému, kdo se rodí do světa: Miluj Boha - a to cele - a Miluj bližního tak jako sebe. To je zadání, z kterého se lze vyvléci, ale jen ke své  vlastní a veliké škodě. "Kdo nemiluje, zůstává ve smrti." Tak naplno to říká Ježíš, a já tomu naplno věřím - kdo žije bez toho trojího "miluj", šíří kolem sebe chlad beznaděje - a končí to v mrazivé truhle bez vztahu. Každý z nás má k dispozici pár desítek let - jepičí výsek z věčnosti, má tuto krátkou šanci prohřát svůj kousek a tím se i zahřát.

Odpovědnost

Držákem a motorem nadějné víry je osobní vztah člověka k Bohu. Miluj Boha vším, co děláš, vší silou, z celého srdce. Ne, abys věřil jen v sebe a své schopnosti. Ne, abys svou naději věšel na své blízké - na matku či ženu. Ne aby ses upnul a své vše usadil na jakéhokoli člověka - na něco lidského. Ne, abys svou naději vložil do lákavého programu nějakého -ismu: "Ať je zlořečený ten muž, který doufá (věří) v člověka." Víra vkládá svou naději výhradně do nevýstižného, lidmi nedefinovaného, nepolapitelného, neochočeného Boha - do "jsem, jaký jsem" a "budu takový, jaký budu". Jeho transcendence je unikavá a nepodržitelná - nám je dána role stálých bohohledačů, kteří hledají na cestě Boží směr a nikdy Boha nevlastní.
 
Držím všestrannost víry. Všichni obyvatelé světa, všichni účastníci života jsou prostě jeho. A Bůh volá každého z nás osobně: "Věro, Jardo, Viléme, Jarmilo - kde jsi, jak to žiješ, co to děláš, co brání tvému milování?" - a člověk ve svém nitru odpovídá. Všichni jsme odpovědni za svůj život, ve vdechnuté duši - ve svědomí- je silné pouto, ze kterého se nelze vyvázat.Člověk se může stát ztracenou dcerou či marnotratným synem, může si říci: "Kašlu na to, budu si žít, jak já chci", ale tímto pohrdnutím se nezbavuje své odpovědnosti, která je společná všem účastníkům dobrodružství života. Žalmisté dělí lidi na bohabojné a na svévolníky. Svévolník je pak člověk bláhový, povrchní, který sám sebe přesvědčí, že tady na zemi žádný Bůh není, nehledá jeho vůli - vyhlásí sám sebe za to nejvyšší a posledně platné - stane se "jako Bůh" - je malým, krátkozrakým, úzkoprsým, neinformovaným a nedomrlým bohem. Určuje, co je dobro a zlo, určuje, kdo má žít a kdo má zemřít, určuje, co a kdo je na likvidaci a co je věčné - čímž žalostně překračuje své meze a svou kompetenci. Stává se škůdcem života ve své době. "Buď vůle tvá", špitají před usnutím bohabojní. - "A teď to bude po mém, po našem," řve svévolník - tyran ať již u rodinného stolu či na faraónském trůnu moci. Zdánlivě suverénní a svrchovaný, už vytěsnil ze svého svědomí pravdu, která proti jeho vůli platí: i on je a bude odpovědný, bude se jako účastník života zodpovídat jeho dárci a tvůrci.

Vystřízlivění

panelák Pardubický panelový Středověký člověk se svěřil v dobré víře svým duchovním správcům - zástupcům a tlumočníkům Boží vůle - oděným mocí. Tito Boží reprezentanti podlehli lidské pýše, pracné hledání Boží vůle nahradili prosazování vůle své. Tato zbloudilost zavinila touhu po reformě církve i odklon od víry jako takové. Nadšení středověké víry vystřídalo humanistické nadšení - důraz na ušlechtilost a dokonalost člověka, jeho soběstačnost a schopnost. Na konci dvacátého století, po první a druhé světové válce, po holocaustu a gulagu uznáváme, že člověk je schopný, ale bohužel - je všeho schopný. Humanistické opojení nás vede k vystřízlivění. Je tu kocovina se jménem postmoderna. Abych to řekl po svém: Zneužité náboženství si nabilo hubu. Hubu si nabil i ateismus nadšený dokonalostí člověka. Potlučení stojíme před zdí ve slepé uličce, už jen pár liberálních filosofů vybízí před zdí k cestě vpřed, ale jejich hlas je natolik slabý a jejich cíl je natolik nesmyslný, že to nelze brát vážně. Lidé v kocovině vědí, že se budou muset vrátit, kus cesty zpět proti proudu času, ten kus cesty, který se nechali unášet davem a spoluřvali vzhůru k novým zítřkům, "zítra se bude tančit všude", "poručíme větru, dešti".

Víra dnes

Víra dnes má u nás ideální podmínky k životu. Po moci středověké církve, po reformaci, protireformaci, po zneužité moci církve a po zážitku pronásledování a určení k likvidaci, po zážitku bezmoci je tu situace, o které se naším předkům ve víře ani nesnilo. Je tu církev, která není ani privilegovaná, ani pronásledovaná. Jsme tu v nábožensky tolerantní době, ve svobodě víry. Není to náš výdobytek, je to spíše nezasloužený dar. Nezatížení mocí, nezvýhodnění, nikdo se nemusí bát nevěřit, nikdo se nemusí bát věřit, je to vskutku ideální východisko k novým počátkům. Krásu tohoto východiska nemohou pokazit vnitrocírkevní rozhovory či spory, které jsou logické, které byly, jsou a budou. S tím se žije a jde o krok dál. V tomto novém vykročení - do nového času nového tisíciletí - musí znovu ožít nezadatelné pojmy víry vyznačené Ježíšem Kristem. Například pokání - co to je, jak se to dělá konkrétně? Popel a žíně? Ale kde seženeme tolik popela v příštím tisíciletí, kdy se bude topit plynem, dokud nedojde? Nebo bratrství - co to skutečně je, jak se to dělá konkrétně, znamená to i spoluvlastnictví, jak se nesobecky bytuje s druhým? To trojí "miluj" je výzvou nám všem, my mu dáváme tvar a tím dostává i naše víra dnes tvář.

Přejato z Literárních Novin

INSPIRACE č.6 (22.12.99)

předchozí stránka (Poesie)následující stránka (Zastavení)