Poesie Pavly Švojgrové

Plavej
 
Svět je moře
a ty se topíš!
To se vůbec nechceš zachránit?
 
 
Otázky
 
Co si nepřiznáme?
Často hřích.
Čemu se vyhýbáme?
Často pravdě.
Co nevnímáme?
Kolikrát potřeby druhých.
Na co vzpomínáme?
Nejvíce na křivdy.
A co vyznáváme?
 
 
Můra
 
Noční motýl pod lucernou
zakroužil tanec půlnoční.
Procházím sama nocí černou
a z mojich dlaní smutek ční!
 
Pak světlo rána vyžene motýla
a noční podnik náhle ztich,
paprsek slunce upadne do týla.
Dál budu bloudit v myšlenkách svých.
 
Motýl se skryje pod kůrou stromů
a já už nechci někam dál jít.
Tak budu se vracet pomalu domů
a o další noci tiše snít.
 
 
Jakej jsem ?
 
Krutější pravda než lež
a ty ji přesto slyšet chceš,
a když ji vyslechneš,
řekneš: "Běž,
jsi lhář."
 
Chtěl jsi slyšet, jakej seš?
A teď se se mnou o tom přeš?
Krutější pravda než lež,
říkám jen, co slyšet chceš.
Jsi pyšný hlupák,
stavíš babylónskou věž,
děláš se dobrákem,
ale špatnou cestou jdeš!
Nejsi upřímný,
přetváříš se, lžeš.
Říkal jsi přece,
že pravdu slyšet chceš.
Tak tady ji máš!
 
 
Závod hříchu
 
Opratě drží ďábel
cesta přímá
stíny podél
sliby nalhávaj.
Fatamorgána slasti
jsou peníze, vítězství a sláva.
Žebříček hodnot se vyhrotil.
 
 
Dítě, rybář a blázen
 
Jsem rybářem s prázdnou sítí
na jezeře vlastních slzí!
Přichází on, modlí se a vidí,
řka: Učiním tě rybářem lidí!
Můj budeš už brzy.
 
Jsem bláznem s prázdnou náručí
v krajině vlastních hříchů.
Odmítám se k tobě připojit,
odmítám ve tvých stopách jít,
mám málo víry, pýchu.
 
Přicházíš znovu a díváš se
na mě a na lidi kolem,
řka: Jdi ke všem národům země,
vyrvi je zkáze, přiveď je ke mně,
ty kdo jsou skleslý kolem.
 
Teď jsem dítětem s plným srdcem
na horách milosti Boží,
řka: Můj Bůh je láska, lidé,
slyšte mě, římané, židé,
láska lásku množí.
 
 
Kříž
 
Na krásném, pustém místě
sám jednou postav kříž
pak rozhlédni se kolem
a za krásu, kterou uvidíš,
děkuj z celého srdce.
 
 
Hříšné myšlenky
 
Jen pár zhoubných myšlenek
teče mi hlavou,
je spousta odpovědí,
já hledám tu pravou.
Hřích topím pod vodou,
stejně ho další den
potkám, jak náhodou.
A smutek vchází
jako zlej sen.
Svět pak není kulatej,
má stěny čtyři,
pod stropem spí netopýři,
vždycky smutek
mi nad hlavou rozvíří.
Bloudím v mlze slzí,
naděje lape po dechu,
snad neumírá
moje víra.
Blízko jsi, Bože,
Písmo to říká,
jen já tě hledám.
V mém srdci dýka.
A pár zhoubných myšlenek
teče mi hlavou.
Vím, že Bůh je odpovědí pravou.
Smýváš skvrny hříchu,
odpouštíš mi pýchu,
z nemocí uzdravuješ těla,
jak nemilovat bych tě měla?
 
 
Co řeknou oči
 
Zastavil svůj pohled na ní
a řekl:
"Musíš být má,
zemřel bych pro tebe, lásko!"
 
Zamrkala dlouhýma řasama
a řekla:
"To přece nemusíš,
za mne už zemřel Ježíš!"
 
 
Pomoc od bolestí
 
Zlatavou nití
vyšil jsi na nebe
slunce, ať prozáří
radostí zem.
 
Zeleným inkoustem
napsal si do větví,
ať vítr ševelí,
když smutná jsem.
 
Slunce dnes v podvečer
s větrem se snoubilo,
proto teď bolest má
stala se snem.
 
 
S tebou
 
Až ti slzy z očí potečou,
plakat bych chtěla s tebou.
Až se budeš zase smát,
chci u tebe stát.
 
Až se budeš nad propastí ptát,
zda zůstat, nebo si se životem hrát,
chci nablízku ti být
a pomáhat.
 
 
První zamilovaní
 
Z koutku mlhy
rýsují se stíny,
to stvořen člověk
z kousku hlíny.
 
Noc černá padla,
Adam spí tiše,
ještě žena musí
do Boží říše.
 
Adam a Eva
stojí tu spolu,
pár kapek rána
spadlo na zem dolů.
 
Za ruku drží se
dva stíny nyní.
Jeden je žebro
a druhý kus hlíny.
 
 
Verše
 
Začíná se večer.
Slunce a měsíc
vedou svár,
v mé hlavě bzučí
příběhů pár,
romance, balady,
veršíků moře,
je v nich má modlitba,
štěstí i hoře,
snad Boží dar.
 
 
Ďáblův monolog
 
Jsem brutální květina,
sluneční chlad,
odpověď jediná,
bída a hlad.
Nemoci, strasti,
bol a žal,
nástrahy a pasti
jsem světu dal!
Do krásných očí pláč,
vraždy bez pohnutek.
Jsem temných mocí hráč!
Jsem zlomyslný pták
a nesu pýchu.
Už je to tak,
jsem vládcem hříchu!
Dobré rád ničím.
Jsem temnota nejhlubších lesů.
Jsem vším a ničím
a smrt vám nesu!
 
 
Znovuzrození
 
Ze tmy jsem zaslechl
výkřik.
Z ticha slyšel jsem
výstřel.
Zkrvácen, poraněn
přišel ke mně
a žádal o pomoc.
Řekl jsem:
Kolem nikdo není.
Nikdo nás neuslyší.
Jen Ježíš nám může
zázrakem pomoci!
 
V tu chvíli zemřel.
Zemřel s úsměvem na rtech...
...a znovu se narodil.
 
 
Stín
 
Někdy se vlastního stínu ptám,
jak to, že jdu,
a proč a kam?
 
Jdu tmavou ulicí,
bez světel,
bez lidí,
nevím kam.
Neznám, co je na konci,
ani tam světlo nesvítí.
A přece jdu
a nebojím se.
Jdu s nadějí
a pokorou.
Jdu!
Tiše jdu . . .
. . . a vede mě Bůh . . .
 
. . . někdy se vlastního stínu ptám,
jak to, že jdu,
a proč a kam?
Kráčím studenou rosou
a bosé nohy
a holé ruce
nedrtí mráz a chlad.
Hřeje je lidský smích,
Boží pokoj v Ježíšově lidu,
milost, vedení
a pokání.
 
Kráčím a jdu
po své cestě tak,
jak mne vede Ježíš!
On je ta cesta,
pravá cesta
a MOJE CESTA!

[ZPĚT]