FOLKOVÁ ZASTAVENÍ I

    Někdy se tvrdí, že křesťanům názory a postoje nevěřících lidí nemohou nic dát. Přiznám se, že si to nemyslím. Nevěřící a nebo třeba všelijak jinak věřící lidé nám mohou mnoho dát, stačí jenom umět naslouchat a přemýšlet při tom. Pro mě jsou takovou příležitostí k přemýšlení texty folkových autorů. Také proto jsem si vymyslel tenhle zvláštní cyklus:
 
Slávek Janoušek:
Znamení zvěrokruhu (část)
 
...Každý má co ztratit, každému se může něco nevyplatit,
a tak stavíme, pomníčky ze strachu, ze snahy, upevnit své nebe.
Vyčteme z jakýchkoli poplachů, že hlavní je opevnit sám sebe...
 
...A tak stavíme své domy z betonu a v bytech máme svoje jádra.
Věříme v naši sílu, našich atomů, hrdostí nad tím, že jsme člověk, dmou se nám ňádra.
Ve znamení pýchy dmou se nám ňádra.
 
Je přirozené pro každého tvora, že chce mít pohodu a klid
a každý kopec, každá hora se dá navíc jednoduše obejít.
Už jenom pár šílenců pustí se rovnou, přímo nahoru
a ve znamení blíženců jdou do boje hledat pokoru.
 
Kolik z vás kolikrát naletí, na naše planá slova?
To už je české prokletí. Ač jsme ve znamení lva, nalítnout zas a znova.
Každý z nás má co ztratit, každému se může něco nevyplatit.

 
 
    Jak vnímáme člověka? Jako pána světa? Jako tvora, který už je za vodou, protože dík své inteligenci, se kterou si podmanil přírodu, bude logicky všechno už jenom lepší? Jako rozumného, soběstačného a vyrovnaného tvora? Jak je to s člověkem?
 
    Asi nezačínám nejjednoduším tématem, filosofové o něm přemítají už několik tisíciletí. Ovšem termíny jako "pomníčky ze strachu", "své nebe", "máme v bytech svoje jádra", "hrdostí nad tím, že jsme člověk", "ve znamení pýchy", jsou poměrně jasné. Nikoli silný a vyrovnaný, soběstačný a krásný... Malý, ošklivý a uzavřený do sebe. Se svým vlastním strachem z ostatních i ze sebe samého. Jako pes, který vás pokouše, když jej zaženete do kouta. Netvrdím, že je tomu tak vždy a všude, ovšem pokud se dostanete do mezní situace, tak najednou na povrch vyplave hodně špatných věcí. I ti silní jsou najednou slabí a zranitelní, skoro bych řekl, že takoví potom koušou nejvíc.
 
    Jak z toho ven? Slávek Janoušek sice dokáže velice přesně popsat situaci, ale nenabízí žádnou cestu. Vlastně ne tak docela, protože v textu se přecejenom objevuje jisté řešení. Je to řešení pro pár šílenců. Totiž, hory neobcházet, ale překonávat a také, hledat pokoru. To je cosi, s čím se nedá, než souhlasit. Pokora je dnes, řekl bych, velice důležité slovo. I když není příliš moderní. Moderní jsou spíše slepé uličky. Vlastně postmoderní. Ovšem pokud jsme doputovali do slepé uličky, pak by nebylo špatné dobře se rozhlédnout a třeba se i kousek vrátit. Přestože si tak můžeme připadat jako stádečko šílenců.
 
    Třeba potom zjistíme, že slepé uličky nejsou vždy tak úplně slepé. Třeba objevíme mnoho důležitých věcí. A třeba potom dokážeme méně se opevňovat a méně zraňovat ty okolo...
 
    Ovšem znamená to neobcházet problémy, i když kolem nich vedou krásně prošlapané cesty. Ale to o těch úzkých a neprošlapaných cestách už taky někdo pověděl, stačí jen pečlivě naslouchat...                     MaŠ

[ZPĚT]